Black Sabbath - Heaven and Hell (1980)

Dvanáct let na scéně, devět studiových alb. Většinu hardrockových kapel sedmdesátých let taková produktivita bohatě stačila přivést buď k rozpadu, nebo do vod pohodlného, komerčně vděčného středního proudu. Black Sabbath měli po většinu první dekády své existence blíže k první variantě, zvlášť když v její druhé polovině museli vedle stagnující úrovně desek řešit trable s čím dál méně použitelným Ozzym. O to větší překvapení musel po roce a půl, během kterých nebylo na koncertních pódiích po kapele ani vidu ani slechu, přinést nový, daleko energičtější zvuk kapely, a zejména malý zpěvák s nádherně klenutým hlasem Ronnie James Dio. Týden po prvním koncertu v nové sestavě se na pultech obchodů ocitla i deska Heaven and Hell, skrze kterou Black Sabbath dokázali, že po hubených letech ještě nejen že nepatří do starého železa, ale že také dokážou držet krok s nastupující mladou generací tvrdých a agresivních kapel, které v Anglii počátkem osmdesátých let začaly růst jako houby po dešti.

Ačkoli novým zvukem Black Sabbath skvěle zapadli do společnosti kapel, které měli novináři zanedlouho sdružit do škatulky "nové vlny britského heavy metalu", v červnu 1979, kdy se Dio k birminghamským rockovým veteránům přidal, se toho na hudebním tržišti zas tak moc nedělo. Spousta z kapel, které měly zanedlouho vyprodávat stadiony, už samozřejmě řádila v londýnských klubech, do Los Angeles, kde tehdy Black Sabbath chystali nový materiál, ale sotva něco z toho dolehlo. Ze zavedených britských kapel, které svou tvorbou metalovou vlnu předznamenaly, tu vlastně byli hlavně Judas Priest a Motörhead - samotného by mě zajímalo, zda se Iommi jejich deskami Stained Class a Killing Machine, respektive Overkill a Bomber při psaní materiálu pro Heaven and Hell inspiroval. Na jaře roku 1980, kdy kapely jako Def Leppard, Saxon nebo Iron Maiden vydávaly svá první metalově laděná LP, Iommi a spol. předvedli, že s nimi je nadále třeba počítat. Mladé pušky jako Girlschool nebo Angel Witch, které si s sebou vezli na turné, dokázaly přitáhnout mladší publikum, které se mohlo osobně přesvědčit o tom, že Black Sabbath rozhodně neznějí jako upocené rockové partičky, co anglické koncertní sály brázdily ještě o několik let dříve.

Ač by to předcházející řádky mohly evokovat, kapela si neprošla žádným hudebním znovuzrozením - třeba Iommiho kytarová hra v mnoha ohledech navázala na ty lepší momenty z desek Technical Ecstasy a Never Say Die. Ani co se zpěvu týká, nešlo v Diově případě o Ozzyho úplný protiklad. Oba frontmani se například dobře cítili v pomalejších tempech, kde mohl naplno vyniknout jejich osobitý témbr. Je ovšem pravda, že s Diem Black Sabbath získali daleko variabilnějšího pěvce (a talentovaného textaře), se kterým se Iommiho skladatelský potenciál mohl rozlít do dříve netušené šíře. To dobře dokládá například úvodní skladba Neon Knights, melodicky jen málo podobná čemukoli, co Black Sabbath dělali v dobách s Ozzym. Spurtující riff, nad kterým se vznáší Ronnieho klenutý hlas, a pak to kytarové sólo, ze kterého se mi dodnes podlamují kolena. Tradičnější rockový fundament přináší například píseň Lady Evil, v níž nad hluboce zařezávajícími riffovými figurami zaznívají parádní "kyselinové" sólové vyhrávky. A do třetice všeho svěže kytarového je tu řádně nabroušená věc Walk Away, v níž na sabbathovské poměry netradičně zaznívají i doprovodné vokály.

Ve společnosti Ronnieho Dia by to nešlo bez pořádně epických kousků - titulní skladba Heaven and Hell v tomto ohledu zdařile navazuje na opusy Stargazer a Gates of Babylon ze zpěvákových časů u Blackmoreových Rainbow. Ještě o slušný kus invence dál se vydává rozmáchlá kresba Children of the Sea, v níž se v nejlepší možnou chvíli vrací motivika "mnišských zpěvů" z pět let staré skladby Supertzar. O tom, jak kapela dokázala zužitkovat inspirace z dob minulých, svědčí také závěrečný kus Lonely is the Word. V tvrdém nářezu, který v prostřední části přejde do rozvolněnější pasáže, by o dekádu mladší Tony Iommi nejspíš ještě sklouzl do bezcílného kytarového bloudění, tady ale připravil solidně prokomponovanou kytarovou lekci. Baví mě i závěrečný sólový kvapík, v jehož podkladu zaznívá čtyřtónová sekvence charakteristická pro finále zeppelinovské klasiky Stairway to Heaven.

Diovy texty posluchače uvádějí do fantastického světa čarodějnic, prstenů, draků a králů - Tolkiena měl zpěvák zjevně v malíčku. Na prokreslené portréty už v jednotlivých skladbách není místo, jde spíše o črty, které více než geniálními obraty a přirovnáními dokážou uhranout nosnou atmosférou středověkých fantasy příběhů. Ačkoli mě samotného nijak zásadně neoslovují, musím přiznat, že k hudební složce přilnuly naprosto čistě.

Album Heaven and Hell patří mezi tři mé nejoblíbenější desky od Black Sabbath. Kapele se tu podařilo znovu najít pevnou půdu pod nohama, což stačilo na vytvoření posledního alba, kterým Iommi a spol. utvářeli dobové hudební trendy. Několik zajímavých a inovativních desek sice na kapelu v té době ještě čekalo, s Heaven and Hell se ale podle mě Black Sabbath naposledy ocitli v pozici, kdy k jejich aktuální tvorbě mohla vzhlížet mladá generace. Tady můžu dát plný počet zcela bez váhání.
reagovat

hejkal @ 08.10.2022 06:31:09
Black Sabbath z 80. rokov som si v mladosti vypočul skôr z povinnosti, než že by som po nich túžil, napokon som si do zbierky zaradil (okrem skvelého živáku Live Evil) výberovku Dio Years a Born Again, pretože spojenie industriálneho zvuku s Gillanom je skrátka bizardné. Vďaka za pripomenutie. Titulná skladba je niečo neopakovateľné.

vmagistr @ 09.10.2022 17:59:26
Já jsem Black Sabbath přišel postupně na chuť během posledních cca 15 let. Neznám od nich všechno (tipuju, že z osmdesátých a devadesátých let jsem od nich ledacos neslyšel), ale do roku 1983 jsou pro mě kromě Technical Ecstasy a Never Say Die všechny studiovky důležité.

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.
reagovat

Zdeněk @ 05.02.2019 07:35:22
Pro mne nejlepší sabbathovská deska. Dio táhne kapelu vpřed jako lokomotiva.

steve @ 05.02.2019 09:56:48
Heuréka Horyna procitl. Jasně že je Heaven and Hell super. I Mob Rules je parádní. Dio má hlas jak zvon a lepšího zpěváka Sabbath doteď neměli. Dobře žes je na starý kolena objevil.

vmagistr @ 05.02.2019 10:10:28
Samozřejmě označení "první čistá heavy metalová deska" nabízí určitý manévrovací prostor, ale osobně se domnívám, že Black Sabbath v tomto ohledu první nebyli. Heaven and Hell vyšlo koncem dubna 1980. O pár dnů je tedy předběhli Iron Maiden s debutem, Judas Priest s British Steel a nejspíš i Saxon s Wheels of Steel. O měsíc dříve navíc vyšlo Def Leppard album On Through the Night a Motörhead měli Bomber venku už od října 1979.

jirka 7200 @ 05.02.2019 10:32:11
Desky B. S. s Diem a Martinem jsou pro mne kvalitativně (materiálem, zpěvem i zvukem) naprosto rozdílné kategorie. Samozřejmě ve prospěch Dia. Horyno, jsem tedy rád, že jsi Nebe a Peklo docenil.

steve @ 05.02.2019 10:49:06
Tak to já se zase musím zastat Martina. Nedoceněného muže s velkým charisma a školeným hlasem. B.S.vytahoval z průserů i když ho fanoušci nikdy úplně nepřijali. Jeho desky mají atmosféru temnější než ty s alkoholikem Ozzym.

jirka 7200 @ 05.02.2019 10:55:35
Ano, Martin vždy Black Sabbath pomohl, přes veškerá příkoří a ponížení, které se mu za to dostalo.Ale jako by mu stále něco chybělo. Dio ho vždy překonal zpěvem a Ozzy svým charismatem.

oř @ 05.02.2019 12:07:52
Vmagistr i ostatní: vyjmenoval řadu kapel, ale když se vykašleš na měsíce a data, porovnáš styl a zvuk Iommiho kytary, tak málokdo z ostatních vyloudil tak hutný a tvrdý sound jako právě on. Saxon ani Judas tohle rozhodně nedokázali.

vmagistr @ 05.02.2019 13:10:12
oř: S tím nemám problém souhlasit (také si myslím, že Iommi v tomto ohledu v dané době neměl konkurenci), jenže samotný kytarový styl a zvuk heavy metal nedělá. Těch ingrediencí je daleko víc, a i když Black Sabbath jednu z nich dokázali používat s virtuozitou přesahující možnosti jiných kapel, ještě to neznamená, že tyto kapely nemohly oné "heavymetalovosti" dosáhnout jinými způsoby (a dříve) než Black Sabbath.

Pokud jsou pro někoho nahrávky vyšlé před Heaven and Hell málo metalové a moc rockové, těžko mu jeho názor můžu vyvrátit. Sám to ale cítím jinak, a jakkoli je pro mě Heaven and Hell jednou ze tří nejlepších desek Black Sabbath, žádné heavymetalové "prvenství" jí nepřisuzuji.

Martin H @ 05.02.2019 15:36:03
Heavy metal sem, heavy metal tam, ono je to vlastně jedno, tím důleżitým je pouze kvalita a ta je v případě této fošny nezměrná.

EasyRocker @ 05.02.2019 18:13:58
Samozřejmě legendární album, Iommiho čistokrevná strunná řezničina a vše polito kovovým dynamitem. Dio přečnívá Ozzyho fakt výrazně, poslední dobou se přistihuju, že mi Ozzy mnohem víc sedí na sólovkách, než u BS. Ale Tony Martin vládne.

horyna @ 06.02.2019 07:14:38
Pánové díky za vaše doplňující komentáře. Zdá se, že nebude trvat dlouho a poohlédnu se i po Mob Rules.

Jarda P @ 09.03.2021 06:15:35
Mně z éry bez Ozzyho stačí 3 skladby - Children of the Sea, Heaven & Hell a Lonely is the Word. Mob Rules jsem si v době vzniku sice nahrál, ale brzy smazal. Pozdější éra už jde úplně mimo mě.

Album, které vdechlo téměř již zdecimované kapele nový život a ukázalo, že to bez Ozzyho jde, ne-li lépe, než předtím. I když Dio není úplně můj top oblíbenec, hlasově je zkrátka o parník jinde a do materiálu HH se opřel vskutku důkladně. Album se nenásilně navezlo na tehdy každým dnem sílící vlnu NWOBHM, o čemž vypovídá již první absolutní nářez Neon Knights. Children of the Sea je monumentální kolos, kde tepve Dio za mikrofonem odkrývá všechny trumfy svého hrdla. Lady Evil se vrací k riffové formuli první skladby, i když přece jen její rychlosti nedosahuje. Titulní skladba je zcela zásadní, několikrát se dočkáme dramatických změn temp a nálady skladby a závěr je hotovou očistou. Wishing Well a Die Young (zejména pak druhá, klasická heavymetalovka tehdejší éry s odlehčující vsuvkou uprostřed) jsou o poznáni subtilnější, ale nepostrádají hitové ambice. Jedinou položkou, která mě úplně stoprocentně nenaplňuje, je Walk Away, i když jsem rozhodně daleko od tvrzení, že by byla na albu na počtu. Lonely Is the Word je pak jednou z nejpodmanivějších skladeb, kde kapela kreslí depresívní tóny až do úplného finále. Jistě nedoceněná klasika, jak praví i booklet remasterované verze. Zvedám palec vysoko, stejně jako v případě následujícího Mob Rules, které jako by bylo šito podle zcela stejné šablony, přesto ale kvalitativně nezaostává. Nemůžu si odpustit také poklonu Iommimu, jehož riffy, přestože psané zcela pro jiného vokalistu, jsou opět naprosto všeobjímající a ostré jako pila, stejně jako jeho tradičně ostře vypíchnutá sóla. Neskutečná univerzálnost v rámci žánru...
reagovat

pito63 @ 03.11.2011 13:39:28
Môj najobľúbenejší album Black Sabbath s Ronniem Jamesom Diom za mikrofónom.

Když koncem 70tých let přicházel Ronnie James Dio jako náhrada za odcházejícího Ozzyho Osbourna, komentoval to jeho předchůdce slovy: „Myslím, že si Dio bude muset vzít neprůstřelnou vestu, pokud chce jít na pódium a zpívat mé písně“. Je pravda, že Ozzy byl pro většinu fanoušků tím jediným a nezaměnitelným zpěvákem BLACK SABBATH, ale materiál, který skupina s novým frontmanem připravila ukázal, že budoucnost kapely rozhodně není ohrožena – spíše naopak. Oproti starším albům působil nový materiál zralejším dojmem, přitvrdilo se a hlavně s Diovým nezaměnitelným vokálem se před BS otevřely zcela nové možnosti. Nebudeme si nic nalhávat – oproti Ozzymu je Dio o několik pěveckých tříd výš a také byl pro kapelu přínosný coby vynikající textař. Tuto „funkci“ převzal po Geezerovi Butlerovi a nutno říci, že k image skupiny se jeho texty plné fantasy tématiky hodily náramně. Geezer měl po odchodu Osbourna rovněž zaječí úmysly. Dokonce už kapelu nakrátko opustil, ale těsně před nahráváním se vrátil zpět.

Tuto desku mám doma na LP Philips (Yugoslavia 1980) a třebaže už jsem toho měl v metalové a rockové hudbě relativně hodně naposloucháno, tak nikdy nezapomenu, jak mě již první poslech (navíc umocněný starým výkonným gramofonem Tesla NZC) poslal totálně do kolen. Myslím, že pokud se BS berou jako praotcové temnějších odnoží metalu, pak právě tato nahrávka je jedním z nejpádnějších důvodů. Krom teskných balad (jasná budoucí inspirace pro doom) „Lonely Is The Word“ (zhudebněná deprese), „Children Of The Sea“ (čiré zoufalství), tu nalezneme i regulérní metalové jízdy „Neon Knights“, či „Die Young“. Titulní věc hraje Dio dodnes na koncertech coby nezbytnou „vyřvávačku“ pro publikum a ani odlehčené „Walk Away“, „Wishing Well“ nebo valivá „Lady Evil“ nesrážejí kvalitativní úroveň desky nijak dolů. Můj tajný tip je právě „Wishing Well“. To je píseň, která je v kontextu celé desky netradičně optimisticky laděná, krom textů má i hudební složku odlišnou od zbytku alba – není tak charakteristicky „temná“. Přesným opakem je „Lonely Is The Word“ – tu když si člověk pustí ve chvílích smutku, tak můžu zaručit, že se jeho stav ještě zhorší…

Říká se, že nové koště dobře mete a v případě Dia na „Heaven And Hell“ to platilo dvojnásob. Obavy z nového vykročení špatným směrem vzaly brzo za své a dokonce se kapele podařilo získat i nové fanoušky, kteří si oblíbili Ronnieho během působení na jeho předcházejících štacích (ELF, RAINBOW) a svého oblíbence neopustili ani po přestupu do nové „stáje“. Možná bylo někomu líto, že spolupráce Dia s Tonym Iommim netrvala o něco déle než 2+1 album, ale to by se možná nikdy neobjevily takové skvosty jako „Tyr“ či „Holy Diver“, takže dle mého názoru bylo dobře, že se Dio osamostatnil.

BLACK SABBATH zažili dvě delší etapy. Jednu (pro většinu fanoušků zásadní) s Ozzym a druhou s Tonym Martinem. Já mám éru dvou „Toníků“ hodně rád, ale pokud by se mě někdo zeptal na nejoblíbenější album, bez rozmyšlení bych uvedl „Heaven And Hell“. Možná proto, že na něm působí můj nejoblíbenější zpěvák, nebo proto, že vyšlo v roce, kdy jsem se narodil. Hlavní důvod je ale ten, že lepší materiál skupina předtím, ani nikdy potom nenatočila.


reagovat

Borek @ 14.10.2010 20:30:27
"Titulní věc hraje Dio dodnes na koncertech..."

???

Zdeněk @ 14.10.2010 21:52:43
Asi v rockovém nebi

Mohyla @ 15.10.2010 04:13:25
Iommi - Neviem kedy si recenziu pripravoval ,ale Dio tento rok zomrel ,takže dodnes nehraje nič , oprav si to! S ostatným možno súhlasiť .

Píše se rok 1985 a můj kamarád, spolužák ze čtvrté třídy základní školy, mi ukazuje hnědé LP s nápisem Black Sabbath. Hned po prvním poslechu jsem se dočkal naplnění toho o čem jsem do té doby jen slyšel, ano BS je tvrdá kapela. Vůbec jsem netušil, že toto je vlastně druhá kapitola BS bez Osbourna. Kdybych si měl na pustý ostrov vzít deset CD, tak toto je určitě mezi nimi.
Tentokrát musím začít, podle mne, nejslabším kusem LP, mně se takto jeví Wishing well. Tato skladba mi prostě vybočuje z celkového soundu desky. Ostatní skladby se poslouchají tak, že když je poslouchám v autě, nevystoupím, dokud konkrétní píseň nedohraje. Velice mne potěšil návrat sestavy BS z tohoto období, jiný název mi vůbec nevadí. Samozřejmě jsem nevynechal jejich koncert v Praze, kde bohužel, jak je v našich krajích zvykem, první ½ zkazil příšerný zvuk. Kdo byl dá mi určitě zapravdu, takové Childern of the see se nedalo ani vydržet.
Jak jsem již výše uvedl našel jsem dodnes na albu pouze jeden slabší článek. Chtěl bych na druhou stranu poukázat na poslední skladbu alba, kterou je Lonely is the world. Tato skladba má takový náboj, dle mého názoru hlavně díky preciznímu zvuku všech nástrojů, že zde musím dát hold producentovi, kterým není nikdo jiný, než Martin Birch. Tento producent dostal z tehdejší sestavy opravdu maximum a např. Bill Ward zde hraje tak, že dnešní přetechnizovaní bubeníci nikdy nemohou dosáhnout na jeho laťku, hraje totiž srdcem a každý úder tam prostě sedí.
Lidé, kdo máte možnost, musíte toto album alespoň jednou za život poslechnout. Sing me a song ...
reagovat

To bylo vůbec prvé album BS, které jsem slyšel (výběry se nepočítaj). Proč jsem si koupil zrovna tohle. No protože Dio. Jeho jsem poznal poprvé s Rainbow a ten hlas mě uchvátil, zvlášť Stargazer. Ozyho jsem znal a tak jsem v obchodě sáhnul po HaH. No bomba prostě.
Ještě ten večer jsem si ho pustil dvakrát. Na první poslech chytlavé, ale vychytávky má taky.

Všechny moje nejoblíbenější kousky zabírají sudou pozici v pořadníku skladeb. A myslím si že album je i tak rozložené. Liché (1,3,5,7) jsou rockové, bluesové nářezy, často postavené jen na hlavním motivu plus nějaké ty přechydy a sóla, bez nějakých příkras.
No a zbytek je už docela záhul-mystické a melodické.
Hymnická Children of the Sea si mne získala úplně jako první a to díky akustickému intru. Měl jsem hodně rád přechody a kontrasty mezi tvrdostí a jemností (takhle deformován jsem dodnes díky LedZep).
Heaven and Hell je asi pak vrchol. Nevím co říct než, že je opravdu pekelná s výborně temnou atmosférou.
Die Young je druhým vrcholem. Snad už navždy mi uvízl závěr písně v hlavě (die young, die young, young...)
no a poslední kousek je dokonale melancholické blues, dojemně podbarvené klávesy

Tohle album nemá slabou chvilku a je opravdu vyvážené. Je to i trochu odklon od starých BS, ale po tom co předvedli ke konci 70.let, odklon k lepšímu, hutnějšímu a metalovějšímu zvuku 80. let
S desky se neoddiskutovatelně stala klasa a patří k vrcholům BS a Dia má dodnes radši než "kňourala" Ozzyho
reagovat

převzato ze stránky kneekal.bloguje.cz

Na konci 70. let se kapela Black Sabbath ocitla na pořádném rozcestí. Poslední dvě desky (Technical Ectasy a Never Say Die!) nedokázaly kvalitou dosáhnout na předchozí tvorbu Sabbathu. Jaký vliv na to měl velmi kladný vztah zpěváka Ozzy Osbounra k drogám a alkoholu je otázkou…. Vůbec s Ozzym byly poslední roky docela problémy. Už roku 1977 ukončil své působení v kapele, aby se na začátku následujícího roku opět vrátil. Ovšem v roce 1979 došla kapele s feťákem Ozzym trpělivost a byl vyhozen z kapely. Otázkou bylo, koho místo charismatického Angličana na post zpěváka?

Naprosto důstojným nástupcem se stal Američan Ronnie James Dio, který neohromoval výškou, ale rozsahem svého hlasu a který si vydobyl jméno ve světě hudby např. zpěvem v kapele Rainbow (pozn. založil ji bývalý kytarista Deep Purple Richtie Blackmore).
O rok později vydala nová sestava Black Sabbath první desku bez Ozzyho a nutno říct, že překvapila. Ty tam byly temné kompozice plné valivých rifů. S příchodem Dia se zvuk kapely pročistil a výsledkem byl originální hardrock, který se od předchozí tvorby Black Sabbath výrazně odlišoval. Deska nesla název Heaven and Hell a obal zdobili pokuřující andělé.

Tak a jdem si tuhle placku trochu rozpitvat.

Mým favoritem je hnedle první svižná skladba Neon Knights ve které se mi hrozně líbí to, co předvádí kytarista Tony Iommi se svou kytarou. Lahůdka. Už hned u téhle první skladba si zřejmě těžko představíte, že by to zpíval Ozzy. Je vidět, že tohle je Diova parketa a že jeho hlas sem pasuje však vy víte jako co na hrnec :).

Druhá, už pomalejší, Children of the Sea, začíná klidně, ale přejde tentokrát v skladbu, které vládne těžkotonážní kytarový riff, aby se hudba po chvíli opět přelila v klidné čisté kytarové téma. Něco podobného co předvádí Metallica ve svých přechodech z trashe do skoro klasických vyhrávek.

Další výborná pecka je třetí Lady Evil ve které to na nás ze začátku vybalí suverénní basa v rukách Geezera Butlera. Tady oceňuji také super refrén, který se vám určitě vryje do hlavy a jen tak ho nepustíte.

A jsme u královny alba. A tou je samotná Heaven and Hell, která má úctyhodných 7 minut, ale nebojte – utečou jako voda. Skladba se skládá v podstatě ze 3 částí. V první vás navnadí, v druhé uklidní, aby jste v čase 4:15 poznali, co je to peklo. A nakonec… krásné outro, kde máte skoro pocit, že vás unášejí andělé. Jinak text je zřejmě poctou dialektikům… ale to s hudbou nemá tedy mnoho společného.. i když….ehm..

Polední skladbu o které podrobněji porozprávím je Die Young. Po týhle skladbě prostě máte pocit, že opravdu není žádný zítřek a že umřít mladej by nebylo tak docela od věci. Obzvláště působivý je zpomalení ve střední části a Diovo : „Die young, die young, Cant you see the writing on the wall? Die young, gonna die young Someone stopped the pain“. Skoro až běhá mráz po zádech.

A je tu zase závěr. Tak jdem na to. Deska Heaven & Hell je jiná. Pro příznivce klasických Sabatů to bude odklonění od pravé cesty a od jejich mesiáše Ozzyho. Ale změna, která proběhla díky Ozzyho lásce k subjektům prohibice atd. se mi jeví jako velmi užitečná a díky ní kapela chytla jakousi druhou mízu a podařilo se jí natočit výborné album, které si určitě zaslouží titul: jedna z nejlepších desek Black Sabbath. Další skladby o kterých jsem zde nemluvil jsou sice dobré a podle mě kvalit předchozích songů nedosahují (slabší mi přijde hlavně Walk Away), ale to nic nemění na kvalitě týhle muziky. A třeba zjistíte, že bych se za tyhle kecy měl smažit v pekle a nebo mě budete vynášet do nebe (ale asi ne, co?:)….
reagovat

Artigas @ 01.08.2007 05:59:49
... Dio je Ital, ne Američan; pokud vím, tak se jmenuje Ronaldo Padavona

merhaut @ 01.08.2007 07:30:30
On to bude nejspíš Američan italského původu :-)

Óin @ 01.08.2007 15:08:55
Ronnie James Dio was born Ronald James Padavona, an only child to a family of Italian heritage. The family moved to Cortland, New York early on in his life. His parents raised him in the Roman Catholic church, an experience he ultimately found unsatisfactory...

kubys @ 01.08.2007 15:26:50
Óine...tos moc nevysvětlil, protože z tvého příspěvku vyplývá, že se narodil v Itálii a až pak se jeho rodina přestěhovala do USA, přitom se ale narodil V Portsmouthu v USA.

Óin @ 01.08.2007 16:19:07
No jo, vynechal jsem první odstavec, šťourale :-)

Óin @ 01.08.2007 16:19:46
Ale to "italian heritage" je dost nápovědné, ne?

merhaut @ 01.08.2007 16:25:03
Hlavně chlapi nezačněte řešit kdy se Dio narodil :-)

kubys @ 01.08.2007 18:16:35
Pro někoho nemusí:D:D:D

miguel7 @ 24.05.2010 11:30:38
dio se nenarodil, io byl věčný, stejně jao Chuck norris a Lenin:)

PaloM @ 24.05.2010 11:46:15
A či si si miguel šlahol pred výplodom takej hovadiny ?

miguel7 @ 24.05.2010 18:20:28
snad nemusime byt porad napruzeni a jen se opravovat kdo kde udelal chybku...hudba je o zabave, tak proc tak vazne?...

Ozzy Osbourne po známých problémech z kapely odchází, a Black Sabbath mnohým připomínají kulhavého koně před porážkou. Ale jejich jméno je stále dost lákavá značka a tak do své stáje získávají pěveckou hvězdu první velikosti a to Ronnieho Jamese Dia. Ten se nastalé výzvy ujal po svém a výsledkem je jedno z nejlepších alb v hardrockové historii. Do organismu kapely proudí živá voda a je to slyšet na každém tónu, každé z osmi skladeb na albu. I zvuk nahrávky je dokonalý, vždyť se stačí podívat na albu do kolonky "produced and engineered". Nahrávka nezestárla ani po bezmála třiceti letech. Je radost posloucht záležitosti typu LADY EVIL nebo CHILDREN OF THE SEA, která patří k mým nejoblíbenějším na albu. Ale takhle bych mohl jmenovat vlastně všechny. Black Sabbath "model 1980" se moc povedl, ale jak čas ukázal, DIO nebyl až takový týmový hráč jak se možná čekalo. Ale po vydání alba na takovéto úvahy nebylo místo.
reagovat