Petřina, Ota / Komplet [Super-robot] (2009)

Když jsem oné červencové neděle roku 2015 uslyšel z rádia tu smutnou zprávu, konečně jsem pochopil, proč někteří o Lennonově smrti říkali, že je definitivně odstřihla od jejich mládí. Protože moje mládí byl Ota Petřina.

Ač zjevem démon claptonsko-pageovského střihu, Petřina nikdy nebyl typickým kytarovým toreadorem jako ti dva – jestli víte, jak to myslím. Ne, že by sóla neuměl (třeba to na konci Pospíšilovy Lásko, lásko... je opravdovou lahůdkou), ale přece jen jsem ho vždycky vnímal víc jako invenčního autora (záměrně nepíšu skladatele, protože napsal i řadu osobitých textů) a důmyslného aranžéra. A jeho záběr byl opravdu úctyhodný: hlavně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřilo k bontonu mít jeho jméno na obalu desky, a tak se s ním kromě "stájových" spolupracovníků (Neckář, Janů, C&K Vocal, Pospíšil) setkáme leckde, Ulrychovci počínaje a Schelingerem konče, Božského Káju nevyjímaje. Z této obsáhlé diskotéky (bez výhrad souhlasím s tím, co jednou napsal tuším Jiří Černý, že ať už Petřina psal pro kohokoli, stejně nakonec psal hlavně pro sebe) pak vyčnívají dvě jeho autorská alba – SUPER ROBOT a PEČEŤ, vydaná spolu s bonusy jako "sebrané spisy" na tomto supraphonském dvojalbu.

SUPER-ROBOT. Přelom 70.-80. let minulého století byl sci-fi tématikou březí: kromě Super-Robota tu vznikla alba jako Planetárium, Prázdniny na zemi či Dialog s vesmírem. Bůhví, co toho bylo příčinou, možná to souviselo s nástupem syntezátorů, z gruntu nových, z "elektrických komnat" přišedších a akustickou minulostí nezatížených hudebních nástrojů, které svými výrazovými možnostmi k výbojům do kosmo- či kyberprostoru přímo vybízely. Z téhle desky mám ale stejně raději věci, které do této kategorie zrovna nepatří: mrazivě existenciální Já nejsem já, melancholický Čas neodeslaných dopisů, Nebýt tebe, jejíž stavba mi tolik připomíná zeppelinskou Since I´ve Been Lovin´ You, a Podivína – obraz naivního malíře na ploše sotva dvě minuty trvající písně. Největší bombou ale pro mě byl a stále je singl Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí, který je na tomto disku jako bonus: co si Ota na tak malé ploše dovolil mi dodnes bere dech a bez nadsázky je to jedna z věcí, které zásadně ovlivnily mé vnímání hudby.

PEČEŤ. Na tomto albu došlo ke dvěma důležitým změnám: na postu baskytaristy nahradil jednoho Vladimíra (Padrůňka) druhý („Guma“ Kulhánek), na pozici textaře pak Zdeňka Rytíře Pavel Vrba. Tím je řečeno mnohé: sound je vzdušnější, hudba nervnější, texty vrstevnatější. Nakonec i doba už byla po těch pěti letech v lecčems jiná: opojení vzdálenými světy pominulo a zájem o člověka se vrátil zpět na rodnou hroudu k jeho starostem vezdejším: víc než nadvlády umělé inteligence se teď bojí toho, co by mohl nalézt ve svém nitru (Obálka), zabývá se vztahy k nejbližším – potomstvu (Syn) a té, s níž sdílí lože a stůl (Odchod), sem tam si zafilozofuje odkud a kam jde (Čas) nebo se vyzná z obdivu k oblíbenému spisovateli (Hemingway). Vždycky si ale najde chvilku, aby se potěšil klasickými tvary krásné orchideje (Phalaenopsis), či vlhkou vůní partnerčiných právě umytých vlasů (Kopřiva) – drobnými životními radostmi přesně v duchu vonnegutovského "If this isn´t nice, I don´t know what is." Bonusem je tu Marylin, goodbye, která už dříve vyšla na desce Luboše Pospíšila. Mám rád obě verze a už dávno neřeším, která je lepší, zda autorovo drásavě syrové vyznání, či Pospíšilova pamětnická nostalgie.

Petřinu jsem svého času poslouchal opravdu hodně a kdykoli si něco pustím teď, je mi jako bych se vrátil do rodného domu, do svého pokoje a probíral se poklady ve svých tajných skrýších – nechám se vést melodiemi, nořím se do přediva aranží, každé zákoutí je mi důvěrně známé. Tady jsem opravdu doma.

...kde jen jsi
kde máš svou skrýš
proč se zpátky
nevrátíš
sto souhvězdí mi nepoví...

Oto, stýská se mi...

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota