Sting / Brand New Day (1999)

Sting natočil mnohem lepší album než předchozí Mercury Falling. A řadu věcí ve svém hudebním pojetí změnil. To podstatné a slyšitelné je dáno novou postavou producenta; pokud tuto roli do minulého alba plnil hvězdný Hugh Padgham, tady se objevuje Kipper. A proto přibylo mašinek, sekvenceru a programovaných pasáží včetně bicích. Nic nebylo ponecháno náhodě a vznikla ohromující kolekce, trpící ale zřetelným neduhem: je přeprodukovaná. O starších Stingových albech jsme říkali, že jsou pestrá, pro toto mě napadá jiné označení - slepenec. Různé vlivy jsou naplácané na sebe, aniž by se je tvůrci snažili na některých místech smysluplně propojit a prolnout. Nejbizarnější je z tohoto hlediska píseň Fill Her Up, zpočátku další nevýrazný country popěvek ve Stingově repertoáru se steel kytarou a hostujícím Jamesem Taylorem. Nevýrazná melodie a celkově jalová skladba po dvou minutách totálně změní hudební kulisy a do sterilního šera přináší podstatně víc světla - country nejdříve vystřídá výborný gospelový pěvecký sbor, zpočátku zdrženlivý a subtilní, který se později nechá strhnout svižnou instrumentální jízdou, aby nakonec ustoupil ostinátnímu jazzovému finále, velmi soustředěnému a příhodnému. Kéž by v tomto duchu bylo celé album.

Album asi nejvíce proslavila skladba Desert Rose, ve které hostuje zpěvák Cheb Mami, a vůbec to není špatná věc. Její dvoutónová melodie mohla být ale mnohem členitější, pak by šlo o naprostou bombu, ale není tomu tak a Stingův fígl, kdy pod stále stejnou melodií mění harmonickou základnu, už tady moc nefunguje, to už použil u velkých pecek The Police: u So Lonely; Roxanne i u Can't Stand Losing You. Stejným neduhem trpí i úvodní A Thousand Years, její dvoutónová melodie je tady navíc konfrontována s bezmála šestiminutovou plochou a subtilní popěvek tohoto typu tady nemá šanci uspět. Producentský rámec etno ambientu v souvislosti se Stingem nedává dost dobře smysl. Přitom stačilo melodii více rozvinout a najít s instrumentací více styčných ploch, Sting tohle umí.

Stingova tvorba tady navíc naráží na mantinely sebe sama, tedy toho, co už sám Sting použil. Koncept skladby Big Lie Small World už se na minulých albech několikrát objevil, není to ale špatná skladba. A navíc se tu zásadně prosazuje trumpetista Chris Botti, který nahrávku ze šedi zvedá do vyšších pater. A není to zdaleka naposled, jeho přínos je tu zcela zásadní. Stingova rozpolcenost, zda hit, nebo plnokrevnou skladbu, naplno ukazuje After The Rain Has Fallen. Ve slokách je to velmi zajímavá a promyšlená skladba, v refrénech zbytečně vstřícná hudební plocha bez napětí a prvku překvapení.

Divnou jízdou je i Perfect Love... Gone Wrong a ani tady nejde o veskrze špatnou věc. Skvělý je tu opět Chris Botti a na něm hudební konstrukce stojí. Jazz a k němu přilepený francouzský rap je tu opět divným slepencem, tohle Sting ale ustál. Tomorrow We'll See je už ale moc šablonovitá a ve svém neustálém opakování hlavního tématu ztrácí sílu. Těsně před finále se nám zjevuje Ghost Story, melodie ohlodaná až na kost podobně jako Valparaiso, což byla skladba z předchozího alba. A paradoxně nemá její sílu, je ale zpracovaná lépe a úplně během své expozice rozkvete, přestože tady Stingovy hrátky s rytmem a metrem nedávají úplně smysl a píseň rozbíjejí. Na konci nás čeká titulní píseň, Stevie Wonder s harmonikou a vlastně dobrá skladba, plná zajímavých míst, přestože nemá sílu starších věcí.

Je mi jasné, že už je Sting z prvních alb dávnou minulostí, tohle album ale není vůbec špatné.

» ostatní recenze alba Sting - Brand New Day
» popis a diskografie skupiny Sting