Aerosmith / Get a Grip (1993)

Když jsme před časem měli sraz se spolužáky z gymplu, dali jsme s kamarádem řeč na téma, co právě posloucháme. A když jsem se zmínil, že Aerosmith, opovržlivě si odfrkl: „Komerce…!“ Přiznám se, že jsem sklopil uši a nesměle namítl, že zrovna teď poslouchám hlavně 70. léta, Toys In The Attic a tak, což byla i pravda. Cestou domů jsem pak dumal o dvou záhadách: Jak to, že se mi v blízkosti mé první lásky stále ještě rozbuší srdce, a jak to, že tolik rockových fandů automaticky ohrnuje nos nad vším, co je melodické a líbivé? Mám totiž silné podezření, že můj kamarád měl na mysli Aerosmith reprezentované právě albem Get a Grip. Řečenému albu se zájem zdejších recenzentů zatím vyhýbá, nanejvýš se o něm sem tam někdo – a málokdy pochvalně – zmíní v diskusi k jiné desce; na to jsou vlastně ty čtyři hvězdy od čtyř vzácně se shodujících uživatelů docela dobré skóre. Nuže, ujmu se toho, zatáhnu za ten struk a pokusím se dokázat, že mléko z něj nadojené je opravdu plnotučné.

Album jako takové asi netřeba detailněji představovat: po krátkém intru s reminiscencí na Walk This Way začne spanilá jízda jednoho hitu za druhým, jak je notoricky známe z MTV a mnoha dalších televizních a rozhlasových stanic včetně těch, které jinak s rockem nemají nic společného. Což je, řekl bych, asi tím největším prohřeškem, jímž se kapela v uších pravověrných rockerů provinila. Pokud jde o mě, přiznám se, že nevím, kde u borců tohoto kalibru hranici mezi komercí a nekomercí hledat: nedokážu si prostě představit, že by Steven nad flaškou Jacka Daniela jen tak prohodil: „Ty, Joe, nějak teď nejdou kšefty, co pro změnu natočit něco prodejnějšího?“ Ne, že by to nešlo, ale i kalkulace úspěchu má své meze, jak dějiny šoubyznysu nejednou ukázaly. Jenže Get A Grip rozhodně nebyl sezónní bublinou, o které za půl roku nikdo nevěděl, a každý poctivý skladatel taky potvrdí, že napsat dobrý melodický popěvek (který by se navíc co nejméně podobal něčemu, co už napsal někdo před ním) je asi nejtěžší ze všeho. A udělat takovou skoro celou desku je už malý zázrak.

Kdykoli Letecké Kováře slyším, vždycky si říkám, jak pěkně tu všechno do sebe zapadá. Třeba jejich transatlantičtí vzdušní spojenci z Olověné Vzducholodi taky odevzdávali to nejlepší ve prospěch celku, přesto ale zůstávali silnými muzikantskými individualitami a z jejich hudby je to cítit – můžete si vybrat libovolnou nástrojovou linku a užívat si ji téměř samu o sobě. V Aerosmith ale hraje každý přesně to, co je třeba, aniž by nějak zvlášť vyčníval – nakonec ani Joe Perry není kytarovým Bohem typu Jimmyho Page, jeho sóla nepovznášejí do nebes invencí ani nesrážejí k zemi virtuozitou, do celkového pojetí ale pasují jak gluteus maximus na hrnec.

Suma sumárum: Jiří Černý v knize Hvězdy tehdejších hitparád v kapitole věnované Rolling Stones moudře napsal, že „…světová pop music nežije jen samými výboji, ale taky základními jistotami“. A Aerosmith pro mě jednou z takových základních jistot jsou. A album Get a Grip se jim podle mého soudu povedlo na plný počet.

A teď kameny do ruky!

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith