Windmill / Tribus (2018)

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill