Depeche Mode / Black Celebration (1986)

Není to tak dávno, kdy mě skupina Depeche Mode a její tvorba absolutně nezajímala, dokonce už samotný název ve mně vzbuzoval odpor podobný pocitu Luka Skywalkera při prvním setkání s Darthem Vaderem. Názor, že normální člověk něco tak odpudivého jako jsou Depešáci přece nemůže poslouchat, byl dlouho ve mně zakódován a vypadalo to, že můj pohled na tyto Brity se už nezmění.

Ale před nedávnem jsem si řekl, že mi v době mládí určitě unikla spousta dobré muziky, a začal jsem se pídit po deskách, nad nimiž jsem tehdy zlomil hůl. Dalším stimulem bylo i to, že jsem nechtěl zůstat jen v zajetí tradičních rockových souborů. A pak jsem uslyšel Kraftwerk a jejich Autobahn, což mě doslova odzbrojilo, a Bowieho desku Heroes, a najednou další můj krok byl jasný – seznámím se s tvorbou Depeche Mode.

Jako první k prozkoumání jsem si vybral desku Violator a jejich podle mě nejlepší album Songs of faith and Devotion. Po detailním seznámení s těmito skvosty jsem pochopil, že jsem se několik desetiletí ochuzoval o poměrně zajímavou kapelu a začal jsem toužit po dalších deskách. Volba padla na jejich opus magnum z roku 1986, album Black Celebration, na kterém kapela poprvé předvedla svůj nový, mnohem vybroušenější a nebojím se dokonce říct dospělejší styl.

Chápu, že zvuk analogových syntezátorů nemusí být pro každého to pravé ořechové, ale jedno Depešákům upřít nemůžeme, a to je vytříbený cit pro silnou melodii, což se projevuje hned u úvodního tracku Black Celebration. Odlidštěné zvuky se zde snoubí s podmanivým hlasem Davida Gahana a společně vytvářejí dokonalou smuteční atmosféru. Chce se mi vykřiknout, že od teď zásadně jen černá barva. Ponurou náladu prohlubuje následující skladba Fly On The Windscreen – Final. Je to ještě obyčejný pop, nebo už se dostáváme do jiné dimenze?

Absolutním vrcholem celé desky je pro mě píseň A Question Of Lust. Za mikrofon se staví mozek skupiny Martin Gore, aby mě přivedl na pokraj posluchačské extáze. Ty jemné kovové zvuky v pozadí jsou nádherné. Další lahůdkou je pátá skladba It Doesn't Matter Two, velice křehká záležitost plná cinkavých zvuků. Ta nás ovšem má pouze připravit na elektronický nářez A Question Of Time, nářez strojově přesný a se zpěvem zdánlivě chladným, ale zároveň plným citu. A taková je vlastně celá tato deska, studeně odtažitá, ale zároveň hrající mnoha barvami a postupně se zadírající pod kůži tak jako skladby Stripped nebo Dressed In Black, což je momentálně můj další posluchačský vrchol. Závěrečná lehce industriální skladba New nás vrací pocitově zase na začátek.

Ta deska není jednoduchá na poslech, musel jsem se k ní vracet několikrát. Po hitovosti alba Violator jsem se tady zpočátku neměl čeho chytit a možná mi i chyběla ostrost nahrávky Songs of Faith and Devotion. Ale jsem rád, že jsem vytrval, protože najednou se ty písně přede mnou otevřely jako tulipán za jasného úsvitu a přesvědčily mne, že i jiné výrazové prostředky mohou vytvořit nadčasovou záležitost.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Black Celebration
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode