Depeche Mode - Black Celebration (1986)

Není to tak dávno, kdy mě skupina Depeche Mode a její tvorba absolutně nezajímala, dokonce už samotný název ve mně vzbuzoval odpor podobný pocitu Luka Skywalkera při prvním setkání s Darthem Vaderem. Názor, že normální člověk něco tak odpudivého jako jsou Depešáci přece nemůže poslouchat, byl dlouho ve mně zakódován a vypadalo to, že můj pohled na tyto Brity se už nezmění.

Ale před nedávnem jsem si řekl, že mi v době mládí určitě unikla spousta dobré muziky, a začal jsem se pídit po deskách, nad nimiž jsem tehdy zlomil hůl. Dalším stimulem bylo i to, že jsem nechtěl zůstat jen v zajetí tradičních rockových souborů. A pak jsem uslyšel Kraftwerk a jejich Autobahn, což mě doslova odzbrojilo, a Bowieho desku Heroes, a najednou další můj krok byl jasný – seznámím se s tvorbou Depeche Mode.

Jako první k prozkoumání jsem si vybral desku Violator a jejich podle mě nejlepší album Songs of faith and Devotion. Po detailním seznámení s těmito skvosty jsem pochopil, že jsem se několik desetiletí ochuzoval o poměrně zajímavou kapelu a začal jsem toužit po dalších deskách. Volba padla na jejich opus magnum z roku 1986, album Black Celebration, na kterém kapela poprvé předvedla svůj nový, mnohem vybroušenější a nebojím se dokonce říct dospělejší styl.

Chápu, že zvuk analogových syntezátorů nemusí být pro každého to pravé ořechové, ale jedno Depešákům upřít nemůžeme, a to je vytříbený cit pro silnou melodii, což se projevuje hned u úvodního tracku Black Celebration. Odlidštěné zvuky se zde snoubí s podmanivým hlasem Davida Gahana a společně vytvářejí dokonalou smuteční atmosféru. Chce se mi vykřiknout, že od teď zásadně jen černá barva. Ponurou náladu prohlubuje následující skladba Fly On The Windscreen – Final. Je to ještě obyčejný pop, nebo už se dostáváme do jiné dimenze?

Absolutním vrcholem celé desky je pro mě píseň A Question Of Lust. Za mikrofon se staví mozek skupiny Martin Gore, aby mě přivedl na pokraj posluchačské extáze. Ty jemné kovové zvuky v pozadí jsou nádherné. Další lahůdkou je pátá skladba It Doesn't Matter Two, velice křehká záležitost plná cinkavých zvuků. Ta nás ovšem má pouze připravit na elektronický nářez A Question Of Time, nářez strojově přesný a se zpěvem zdánlivě chladným, ale zároveň plným citu. A taková je vlastně celá tato deska, studeně odtažitá, ale zároveň hrající mnoha barvami a postupně se zadírající pod kůži tak jako skladby Stripped nebo Dressed In Black, což je momentálně můj další posluchačský vrchol. Závěrečná lehce industriální skladba New nás vrací pocitově zase na začátek.

Ta deska není jednoduchá na poslech, musel jsem se k ní vracet několikrát. Po hitovosti alba Violator jsem se tady zpočátku neměl čeho chytit a možná mi i chyběla ostrost nahrávky Songs of Faith and Devotion. Ale jsem rád, že jsem vytrval, protože najednou se ty písně přede mnou otevřely jako tulipán za jasného úsvitu a přesvědčily mne, že i jiné výrazové prostředky mohou vytvořit nadčasovou záležitost.

reagovat

Egon Dust @ 23.03.2019 09:17:30
Môj človek :) Veľmi dobrá recenzia a potešil ma odkaz na Kraftwerk a Bowieho. Spomenul by som ešte Iggyho Idiota a možno Unknown Pleasures od Joy Division a dostaneme to z čoho sa úročilo na Black Celebration. Black Celebration je na hony ďaleko od prvých LPs Depeche, tieboli fajn tanečné, ale na tejto LP udreli do stredu terča. Bowie - Eno - Kraftwerk, či Velvet Underground sú šedou eminenciou tohto smerovania a takisto počiatočného smerovania elektro-rockovejších spolkov ako NIN. Titulná Black Celebration je strop.

Martin H @ 23.03.2019 20:09:46
Egon Dust, zdravím a děkuji za kladné přijetí mého textu. Těch, kteří poslouchají Depeche Mode, zde mnoho není, proto každý další příznivec potěší. Co se týče Bowieho, toho můžu čím dál víc, avšak k Iggy Popovi jsem si cestu nikdy nenašel a asi už nenajdu. A Joy Division jsem kdysi zkoušel, ale bylo to na mě kupodivu až moc chladné. Možná je ještě někdy prubnu.

horyna @ 24.03.2019 16:58:29
Ahoj Martine: pěkná recenze i popis tvé cesty k tomutu kdysi elektronickému monstru. Taky už mě párkrát napadlo vyzkoušet je, ale zatím na to není čas. Třeba někdy.

Martin H @ 24.03.2019 19:02:59
Marku, dík. Tohle bych do tebe, jednoho z čelních příznivců neoprogu neřekl. Pokud Depeche Mode zkusíš, tak dej vědět, co na ně říkáš.

Majster Leonard @ 25.03.2019 06:32:11
Daval som tomu viackrat sancu,3-4 piesne su dobre(black celebration, stripped, here is the house, dressed in black), a tak to je na vsetkych albumoch od DM

Majster Leonard @ 25.03.2019 06:33:39
Najviac sa mi paci asi Construction time again

Egon Dust @ 25.03.2019 08:00:13
Každopádne DM mierne ubrali na chlade a depresí Joy Division, či nihilizme Iggyho - Idiota. Gore, Wilder, Gahan boli maximálne očarení abumom Heroes, tak ako neskôr Black Celeration očarila nových DM fans. V Black Celebration cítiť rockovú energiu. Ako to povedali už starí rock n rollový klasici, že nie je len gitara určujúca, v 50tých dokázali Little Richard a Jerry Lee Lewis spraviť divoký rock n roll, či existuje aj mnoho temnejších klavírnych bluesových piesní. Milujem DM, rovnako milujem Queen. Neznášam stádovitosť náklonnosti k jednému táboru. V prípade DM ide o VU Faktor (Velvet Underground Faktor), ktorý celú scénu iným smerom orientovaného rocku (ako na silné refrény a sóla nekonečné)započal.

Klasika, ktorá ovplyvnila v niekdajšom Českoslvoensku početné masy ľudí. Back Celebration je zásadová záležitosť.

Dokonca si osobne myslím že najlepšia.. dokonca ani Violator a ani Music for the Masses podla mňaa nedosahujú méty tohoto počinu.

Black Celebration je svojrázna jazda špecifickou hudbou niedke na pomädzí synthpopu a rocku.. titulná Black Celebration, A Question of Lust, famózna Stripped. Dressed in Black.. tu je to proste natrieskané zlatými klincami.

Tento album má svoju tvár, svoju dušu a v kontexte doby v ktorej vyšla išlo v podstate o revolučnú záležitosť

no u mňa päť.
reagovat

vdeck @ 11.09.2014 10:33:07
Z mého pohledu sis pro recenzi vybral velice dobrou kapelu a jedno z jejich nejlepších alb.

Budu ti držet "palčáky" a sledovat tvoji zdejší cestu...

Brano @ 11.09.2014 11:24:07
V tej dobe(1986-87) som mal Black Celebration nahratý na kazete a dosť často som ho počúval.Vrcholila vtedy "vojna" medzi metalistami a depešákmi,čo bolo mnohokrát komické.Teraz ma už táto muzika absolútne neberie a nemám rád ani chladný plechový Gahanov hlas.

kali @ 11.09.2014 11:47:04
Gramatika za 4-.

Streamer @ 11.09.2014 21:33:57
Vdaka za reakcie.. je to vskutku vyborny album.

Black Celebration znamenal pre Depeche Mode niečo ako pokus odhaliť nové nepreskúmané teritória. Upustili od absolútnej komercie a vkročili priamo do tmy. Pre fanúšikov predošlých pomerne nekonfliktných veselých albumov to musel byť tvrdší oriešok. Cez syntetizátory vyjarili svoj vzťah k rockovej hudbe, čo je skutočne unikát. Depeche Mode neprestal byť Depeche Mode, práveže naopak a zaradili sa medzi kapely ktoré začali udávať smer. Ich hudba nadobudla farbu, neopakovateľnú atmosféru a aj kvalitatívnu hodnotu. Martin Gore dospel na ozajstného skladateľa a kým predošlé dosky obsahovali aj vatu, tak tentoraz sa tomu úspešne vyhol. Skladby sú zvukovo objemné a vyžarujú zvláštne fluidum. Temná stránka sa prejavuje v speve Davea Gahana a klávesových registroch, ktoré bombardujú sluchové zmysly rôznymi nápaditými odtieňmi. Album si vypočuje podľa mňa aj otvorený rocker, pretože okrem skvelých nápadov, je tu čosi skryté a tajomné.

Akceptovať toto dielo ako rock je asi ošemetné pre mnohých poslucháčov, čo je samozrejme pochopiteľné keďže sa tu gitary nachádzajú v minimálnom množstve (skoro vôbec). Problém však je samotný charakter skladieb, ktoré svojou dokonalou stavbou a sofistikovanou melodikou majú čosi dočinenia s rockom. Úvodný song Black Celebration je oslavou zádumčivých a ponurých melódií. Na podobných základoch stavia aj dynamická Fly On The Windscreen (Final). Veľmi príjemným odľahčením je hitová A Question Of Lust s vysokým spevom Martina Gorea a takých skladieb si tu odspieval viacero. Sometimes a It Doesn't Matter Two preletia pomerne rýchlo a zanechajú po sebe stopu melanchólie. A Question Of Time prekračuje svojou tvrdosťou rámec elektronickej hudby a na konci sa to poriadne rozpáli. Silný song je určite aj ďalšia hitovka Stripped s perfektne vyleštenou rytmickou štruktúrou. Utajeným klenotom je nepochybne aj Here Is The House s ukážkovou melódiou a skvelými rockovo orientovanými elektronickými plochami. World Full Of Nothing patrí opäť medzi tie krátke pomalé skladby a podobne vkusne pokračuje aj teatrálna Dressed In Black. Koniec patrí nádherne ťaživej New Dress s krásnymi klávesovými motívmi.

Najviac mi imponuje smer akým sa tu uberá elektronika. Vysoko položené zvuky a harmónia tónov majú skutočne silnú charizmu. Túto jedinečnú nahrávku nemožno ignorovať a ani odsudzovať, ba práve naopak a zaslúži si obdiv za poctivý muzikantský prístup. Black Celebration je v populárnej hudbe a v kontexte svojej doby skutočne progresívnym dielom, ktoré inšpirovalo mnoho ďalších hudobníkov. K dokonalosti sa opäť dopracovali o štyri roky neskôr s albumom Violator, no Black Celebration je a ostane len jeden.
reagovat

zdenek2512 @ 20.10.2013 15:18:20
Nejsem ani jsen nebyl obdivovatelem Depeche Mode, ale tuhle desku jsem slysel. Tradicne skvele a s citem napsana recenze. Diky za recenzi, kterou jsi ukazal na desku, ktera stoji za to. Minimalne za poslech. :-)

PaloM @ 20.10.2013 15:44:40
Slavo, ako pravoverný hardrockový fanúšik som v 70. rokoch nenávidel "Travolťákov" a v na začiatku 80.-tych "Depešákov". Koncom 90. rokov som to "prehodnotil" a doma máme originálne CD, aj vďaka tomu, že si ich dcéra obľúbila - a to má ona dosť vyhranený vkus (ELO, Genesis, baroková hudba...).
Takže tieto albumy považujem za super naj od Depeche Mode:
1986 Black Celebration
1987 Music For the Masses
1990 Violator - to je perla
1998 The Singles 1981-85
Počul som albumy nahraté po r.2000, no neprišiel som im na chuť.
Vďaka Ti za recenzie Depešákov, je to v prog džungli odvaha písať i nich, ale celkom správne, ja to kvitujem.

alienshore @ 20.10.2013 19:31:54
oceňujem vaše reakcie a pozitívny prístup k hudbe!!!

Palo podobne som kedysi aj ja takto vnímal niektoré kapely, ale to sa už zmenilo ..., tie tri štúdiovky čo si napísal mám aj ja najradšej a vyzerá to tak, že dobrý vkus na hudbu máte v rodine :-) ...

PaloM @ 21.10.2013 03:59:25
Ďakujem Slavo. Pamätám si, že Violator bol pozitívne hodnotený v Rock&Pop a to je čo povedať.
Mám rád aj iné elektronické skupiny, či jednotlivcov, ale iba niektoré albumy: J.M.Jarre, Tangerine Dream (70.roky i niečo z 80.-tych), Kraftwerk komplet, Vangelis hlavne soundtrack 1492 Dobytie raja.
Je toho viac, sú tu experimentálne skupiny, ale to príliš odbočujem. Depešáci a ich novšie, tvrdšie rockové obdobie je výrazná kapitola, pre mňa je to poväčšine príliš "srdcervúce", no má to niečo do seba.

Petr_70 @ 21.10.2013 08:33:26
PaloM: Určitě by se toho našlo víc... Za sebe bych ještě doplnil třeba Saga - Worlds Apart nebo Genesis - Invisible Touch.

PaloM @ 21.10.2013 08:54:41
Áno Petr, samozrejme súhlasím. Závisí to aj od toho, kto sme sa k čomu dostali, čo nám pustili kamaráti a zaujalo nás, atď. Chválabohu, krásnej muziky je nespočetné množstvo.
Až teraz som si spomenul, že depešácke melodické slaďáky sa mi tak páčili, že podobný pocit som mal iba pri počúvaní Simon & Garfunkel.