Dio / Magica (2000)

Pokud se hlouběji ponoříte do nahrávek kapely Dio a necháte se unášet na vlnách jeho houpavého hard rocku, zjistíte zajímavou věc. Přes určitou a na první pohled nabízející se šablonovitost písní vnímavému posluchači neunikne fakt, že každá deska je ovlivněná kytaristovým vkladem. Můžeme pohlédnout třeba na naprostou legendu a jednoho z tahounů a nebojím se říci architektů heavy metalu ostrovní scény Viviana Campbella. Kdo zná rané nahrávky Sweet Savage, ví, o čem mluvím. Hlavně jeho přičiněním uctívají miliony fandů kult Holy Diver či The Last In Line. Nebo zmiňme Douga Aldricha, který do kapely naskočil již jako zralý a všestranný axeman a opět řádně nakopl stagnující soubor. Následující řada kytaristů nebyla již tak stylotvorná, přesto se z nich po odchodu z Dia vyklubali světově uznávaní hráči. I oni měli kapánek odlišný rukopis - namátkou Craig Goldy na Dream Evil odkazoval na období Dia v Rainbow, Tracy G na Angry Machines či Strange Highways zase pomalu vrstvil spíše hutné sabaťácké riffy.

Na recenzované Magice došlo k překvapivé rošádě na postu spoluhráčů. Jednak to byl jeden z dalších návratů kytaristy Craiga Goldyho, který dodnes drží v tajnosti, proč kdysi před lety tak rychle balil kufry po vcelku solidním albu Dream Evil. S Ronniem byli prý stále kámoši, že by tedy zaúřadovala Wendy? Tvrdit basu přišel letitý kolega a Diův souputník v různých kapelách Jimmy Bain. Za bubny usedl tlučmistr Simon Wright z AC/DC, který po třech slabších albech nahraných s tímto souborem projevil chuť vyzkoušet si něco komplikovanějšího.

Sám Ronnie předložil návrh k vytvoření sci-fi trilogie. Z tohoto ambiciozního plánu vzešlo nakonec jen jedno CD, na kterém byl v bookletu celý příběh vytištěn a dokonce Diem namluven ve formě audioknihy umístěné v závěru desky. Tento rozsáhlý a komplikovaný příběh jsem nepřekládal, na českém netu je však vcelku solidně popsán. Vypráví o planetě Požehnání, která byla světem plným magie. Jejím zdrojem byla Kniha Magica, která byla nejvyššími mágy užívána pro blaho všeho živého. Fragmenty z této povídky jsou použity v jednotlivých písních, což je velkou změnou oproti předchozím deskám, kde se nějaký významnější obsah v textech hledal velmi těžko. Propojit děj s hudbou a vyjádřit tak různé pocity a nálady není jednoduché, pomohly i různé elektronické předěly se zkresleným hlasem.

S tímto CD mám několik problémů. Jedním je neúnosná délka skladeb samotných v převážně středním tempu – cca kolem šesti minut. Hudebně se Dio dostalo až někam na pomezí progresivního hard and heavy. Mně osobně koncepční alba více pasují k art rockovým kapelám, které nejsou tolik svázány hudebním výrazivem. Tady mně některé rádoby symfonické pasáže (třeba v Eriel) k hudbě Mistra moc nesednou. Samostatně na mě nejvíce působí hlavně ultra doomová Lord of the Last Day, po řadě následných průměrných songů zahřála u srdce Challis, která připomněla atmosféru prvních alb. Dojemný je i zpěv v baladě As Long As It's Not About Love. Úvod a středověká nálada v Losing My Insanity je rovněž příjemným zpestřením.

Zbytek na mně působí ospalým dojmem, tuny těžkých riffů mazlavých jak rašelina ze šumavských slatí, kterými se brodíte chladnou nocí. Pookřál jsem jen v okamžicích, kdy atmosféru tu a tam prozářil velkolepý Diův hlas v refrénu a tehdy, kdy v kompozicích probleskl jeho rukopis. Nemít slabost pro Pana zpěváka, kdo ví, jak by to s výsledným hodnocením dopadlo. Dávám dva a půl bodu, zaokrouhlit nahoru však nemohu.

» ostatní recenze alba Dio - Magica
» popis a diskografie skupiny Dio