Dio / Killing the Dragon (2002)

V posledních týdnech jsem si nostalgicky přehrával alba kapely DIO. Všechna jsem slyšel v době vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.

Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.

Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um - konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou :

>> odkaz

Já osobně jsem tuto změnu uvítál, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy není totiž mým velkým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow je tak veliký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchá skoro nic jiného, což může být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.

To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i například písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní - takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.

Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmiho Baina. Tento spíše nenápadný hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde je spoluautorem snad všech skladeb.

Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi Mob Rules a Heaven and Hell a Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu - třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle. Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.

Celkově je to ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIA dokázal upéct podle vlastních ingrediencí. Výsledek rozhodně není dia, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný dort.

» ostatní recenze alba Dio - Killing the Dragon
» popis a diskografie skupiny Dio