Dio - Killing the Dragon (2002)

V posledních týdnech jsem si nostalgicky přehrával alba kapely DIO. Všechna jsem slyšel v době vydání, ale k ucelenějšímu pohledu, jakési zpětné reminiscenci jejího díla jsem se nikdy nedostal.

Některá alba ležela na poličce, další jsem si k tomuto účelu musel zapůjčit. Bylo to velice zajímavé období (v některém případě) porovnávaní nahrávek starých již několik desítek let. Když jsem se ocitl v období devadesátek, brodil jsem se temnými alby s feelingem Black Sabbath kříženými s moderními prvky – Strange Highways a Angry Machines. Po podivném a poněkud nudnějším pokusu o koncepční album s názvem Magica však přišlo na řadu Killing the Dragon a okamžitě byl znát jasný rozdíl. Rozdíl v radostné energii, která se z drážek valila mocným proudem.

Velkým zdrojem znovunalezené síly po unavené Magice se stala nová akvizice v podobě kytaristy Douga Aldricha. Nebyl to žádný nováček, ale již hotový a ostřílený hudebník, který měl za sebou úctyhodný počet nahraných alb různých žánrových stylů – od glam metalu po blues, i několik sólových instrumentálních počinů, na kterých prokázal svůj kytarový um - konkuroval i takovému Vaiovi či Satrianimu. Že nekecám, dokládám malou ukázkou :

>> odkaz

Já osobně jsem tuto změnu uvítál, předchozí (i budoucí) kytarista DIO Craig Goldy není totiž mým velkým osobním favoritem. Jeho obdiv k Deep Purple i Rainbow je tak veliký, jak v nejednom rozhovoru přiznal, že doma neposlouchá skoro nic jiného, což může být limitující pro jeho osobní herní projev a rozvoj. Také jeho několikeré podivné příchody a odchody z kapely, údajně z „rodinných důvodů“ svádí k různým spekulacím.

To Doug Aldrich je jiná třída. Jeho party na Killing the Dragon jsou zahrané lehce a sebevědomě – jako by ledabyle, přesto je v nich ukryto neobyčejné kouzlo. Ačkoliv se spolupodílel autorsky jen na dvou skladbách, v jeho podání máte pocit, že i například písně napsané jeho předchůdcem Goldym jsou jeho vlastní - takové jim předal své osobní charisma. Bavilo mě sledovat (a hlavně poslouchat) jeho nádherně vystavěná sóla v každé skladbě, to je naprostý unikát. Mrzí mne, že je tato deska jen jeho jediným studiovým počinem v DIO.

Dalším velmi zajímavým faktem je neobyčejná plodnost basáka Jimmiho Baina. Tento spíše nenápadný hudebník, se v historii tu a tam spoluautorsky podílel na několika skladbách, zde je spoluautorem snad všech skladeb.

Po hard rockověji a temněji zaměřených předchůdcích je toto album daleko dravější a živější, zvukově se kapela trefila někam mezi Mob Rules a Heaven and Hell a Holy Diver. Některé songy řadím do Diova zlatého fondu - třeba klipová Push či Better in the Dark, které svižné pádí do cíle. Vysoko cením i dramaticky vystavěnou Scream s neuvěřitelným kytarovým sólem. Výborně zní i hard rockové kousky Cold Feet, Rock & Roll a Guity. Na albu nesmí chybět ploužák, zde pojmenovaný Throw Away The Children se smutným textem a překvapivým zařazením dětského sboru. Za slabší považuji pouze Before The Fall, ve které dostal prostor klávesák Scott Warren a rychlejší, ale kapánek nudnější Along Comes A Spider.

Celkově je to ocelová čtyřka kovaná z té nejušlechtilejší oceli. Hlavně zásluhou kvalitního materiálu a drakobijce Douga Aldricha, který se nenechal odradit a předem vytvarovanou formu DIA dokázal upéct podle vlastních ingrediencí. Výsledek rozhodně není dia, ale pořádnou vrstvou cukru posypaný dort.

reagovat

Uplynuli 2 roky od vydania výbornej Magicy a prišiel nový album. Tentokrát sa Ronnie rozhodol, že zabije draka.A začal pekne od podlahy, vo svižnom tempe, ktoré trvá do piatej skladby Rock 'n Roll.V tej sa spomalí, čo je predzvesťou druhej, kľudnejšej časti albumu, výnimkou je rezkejšia Push. V pomalších častiach vyniká Diov precízny, krásny spev. Zaujímavé momenty sú sólo basy a gitary v Better in the Dark a detský spevácky zbor v Before the Fall. Na sviežom zvuku nahrávky má nemalý podiel gitarista Doug Aldrich, neskorší spoluhráč Davida Coverdala vo Whitesnake. Album je vyrovnaný, polovica skladieb v rýchlejšom tempe, polovica v pomalšom. Diov spev poteší fanúšika vždy. Ja to cítim tak na 3.5 hviezdy.
reagovat

Cossack @ 21.11.2010 18:27:04
Mohylo, s Tvou recenzí se ztotožňuji, jen bych ty 3,5 hvězdičky zaokrouhlil spíš nahoru... :-)

martin69 @ 23.11.2010 12:25:13
Také bych se přimlouval o posun nahoru.

Mohyla @ 02.04.2012 08:41:31
Cossack, Martin69, máte pravdu, korigujem hodnotenie na 4*.

martin69 @ 02.04.2012 09:42:24
Mohyla,já tě určitě nepřesvědčil.To Dio!!! :-)

Borek @ 01.04.2014 19:20:46
Album vznikalo po tisícíprvé personální rošádě v historii souboru, kdy v recenzi zmíněný i právem chválený Doug Aldrich vystřídal Craiga Goldyho, novinkou však byla spolupráce s designerským studiem Eternal Edge, potažmo ilustrátorem Marcem Sasso (Halford, Cage): "Připravil jsem několik návrhů, dokonce jsem se snažil na obal vrátit maskota Murrayho, ale Ronnie to cítil jinak, tak jsem tuto myšlenku opustil a dračí motiv nakonec sladil s názvem alba Killing The Dragon."

Ronnie na něm neváhal využít ani skladeb, které napsal s bývalým kytaristou, a dobře udělal. Vždyť v dějinách jeho formace k němu po skladatelské stránce nikdo nepasoval tak dokonale, jak právě Goldy, s nímž opakovaně vytvořil ideální tandem na úrovni dávného spojení Dio/Blackmore.
Song Throw Away Children >> odkaz byl původně složen pro neziskovou organizaci Children of the Night, zabývající se od roku 1979 ochranou dětí, které se vymanily ze spárů pouliční prostituce, jako charitativní kus ale neprošel, bo se zdál být příliš depresivní.
"Píseň vylíčila skutečný stav věcí a pravdou je, že tyhle děti jsou v moci pasáků, závislé na drogách a umírající na AIDS," vysvětlil Ronnie a přiznal: "je to má srdeční záležitost, proto jsem ji chtěl využít aspoň na albu. Když při natáčení začal zpívat dětský sbor King Harbour Children’s Choir, naskočila nám husí kůže a náš bubeník Simon Wright měl slzy v očích."

Skladba je ozdobou alba, album je ozdobou diskografie souboru, soubor je ozdobou heavy/rockové historie.

pito63 @ 02.04.2014 11:59:22
Borek
Vďaka za výborný príspevok, s tou poslednou vetou sa stotožňujem.
A poďakovanie aj "Saganovi" za recenziu!

Cossack @ 02.04.2014 19:14:11
Taky s posledním souvětím do puntíku souhlasím…
(A teď mě napadá, Borku, že to s tou Tvojí „averzí k metalu” nebude tak horké; skupina DIO je „metal jak řemen”!) :-D

Borek @ 02.04.2014 21:27:26
Cossack: Nenapadá mě nic příhodnějšího, než znovu vykrást sám sebe a odpovědět poznámkou z Ronnieho profilu pro Rock plus: "... věčné spory zapřísáhlého rockera s metalistama o zaškatulkování formace Dio vyřešil termín hard & heavy. Tedy plichta."

Cossack @ 03.04.2014 16:40:15
Borku, tento termín mám taky rád; oblíbil jsem si ho hned v 80. letech, když jsem jej prvně zahlédl (tuším to bylo na nějakém výběru, možná ale taky v časopise, nejsem si jistý, kde dřív). Každopádně souhlasím…
Hard ’N’ Heavy is the best!