Deep Purple / The House of Blue Light (1987)

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple