Tool / Fear Inoculum (2019)

Psaní recenze na nové album Tool bylo celkem depresivní záležitostí, protože jsem si uvědomil, že pokud kapela dodrží podobný rozestup mezi vydáváním svých desek, tak je to vlastně poslední recenze alba Tool, kterou stihnu před svou smrtí napsat. :-)

Dost morbidních úvah. Třináct let, které uběhly od vydání předchozího alba 10 000 Days, je hodně dlouhá doba na to, abych tu plkal nesmysly. Leccos se v životě člověka za tak dlouhou dobu změní. U Tool z pohledu uměleckého pomalu nic. Krom vleklých soudních sporů, věnování se všemožným bočním projektům a koncertování ve stejné sestavě kapela čas od času avizovala určitý posun, co se týče nahrávání nové desky, nakonec z vydání vždy sešlo a až dnes - 30. srpna 2019 - zahřmělo a CD se objevilo na pultech prodejen. V našich zásilkových obchodech je zatím nabízena luxusní verze s přehrávačem a čtyřpalcovým displayem zabudovaným v obalu (nechybí ani kabílek k dobíjení!).

Zpět k nové desce: jedním z úskalí hodnocení tohoto díla je obrovská pauza, která v mnohých (i ve mně) vybuzovala vlastní představu o nadpozemsky znějícím albu, dopilovaném do nablýskaných tvarů. Po prvních pár posleších jsem byl poněkud zneklidněn: "Vždyť to jsou jen Tool, tak jak je znám." Až další a další reprízy vyplavovaly nové a nové dílky mozaiky, které do sebe začaly zapadat, tak jako projev Tool do současného hudebního rámce progresivně alternativní rockové muziky.

Nové album se oprostilo od grungeových ozvěn na Lateralus a stylové rozevlátosti 10 000 Days. Novinka je sevřenější, jakoby více artově zaměřená, v pomalejších pasážích kombinující melancholický prog rock s metalickou výbušností. Keenan používá čistý zpěv, jeho hlasivky jsou ve skvělé formě.

Všechny skladby (mimo jamu ze studia Chocolate Chip Trip) překračují délku deseti minut a mají v sobě zakódovánu určitou hypnotičnost - kromě zlehka rozvíjející se atmosféry se setkáte s okamžikem, kdy se rytmická struktura jakoby zacyklí a figura perkusí a basy (někdy doplněná jen takovým škrtáním o strunu kytaristy) deset sekund sekund, někdy minutu či dvě jen tak dokola variuje. To evokuje dojem hroucení času do černé díry (například Invincible v čase 10.00 - 10:50). Při pozorných posleších objevíte takových repetitivních pasáží na albu mnohem více.

Způsob vnímání času tato hudba jednoznačně narušuje. Ostatně toto téma je v textech často zmiňováno. Pro netrpělivé jedince a pro ty, kteří vyžadují krátké odsýpající hitovky špatná zpráva. :-)

První tři skladby jsou vystavěny obdobným způsobem - v pomaličku se v opakujících vzorcích hypnotických figur nahalované baskytary a Dannyho bicích, který kombinuje v nahrávkách akustické bubny s těmi elektronickými. Ty ve výsledku jako opravdové nástroje z oblasti etnické muziky. Kytara se tu a tam přidává, melodický zpěv či polomluvený projev rozkvétá v rozmezí několika minut, následuje sloka, která většinou končí očistnou riffovou bouří.

U čtvrté Descending napětí stoupá znatelně pomaleji, po rockové erupci a zpívaném partu vše zakryje temný plášť kláves a kytarista dlouze sóluje i za pomocí pravděpodobně nějakého bottlenecku. V songu Culling Voices mi melismatický způsob zpěvu Maynarda Keenana velmi silně připomněl velkého konkurenta Tool - Charlieho Lookera, který svým projevem i muzikou neměl k Tool nikdy daleko. Instrumentálka Chocolate Chip Trip je záznamem bubenického sóla ze studia, kterou si Danny přibarvil použitím elektronických efektů. Tato skladba sice narušuje homogenitu alba, není však vůbec špatná. Stejně by se tam další desetiminutovka nevešla. :-) Desku zakončuje song 7empest, nejdelší, bezmála šestnáctiminutová a zároveň nejhutnější skladba, kde zpěvák mezi kvílející vzteklou kytarou odsekává slabiky v drolícím se rytmu.

Závěr: Tato deska nepůsobí tak podivně šokujícím dojmem, jak tomu u mě bylo při poslechu jejich předchozích alb. Přesto mě Tool opět lapili do svých osidel. Nebáli se dlouhých skladeb, ve kterých krůček po krůčku rozprostřeli své temné obrazce. Zjednodušili aranže, odvrhli různé ambientní a industriální skladby a dopilovali detaily. Právě ty dnes v záplavě muziky odlišují kvalitní desky od těch naprosto výjimečných. Jedním z nich je i neuvěřitelně hutný a dynamický zvuk nebo mnohovrstevnaté filozofické texty, jejichž význam budou fandové rozkrývat roky, tak je se to nyní v diskuzích již týdny děje v případě názvu alba.

Přesně tak, jak to zamýšleli, bez nějakých vnějších tlaků předložili Tool muziku, tak jak je nyní baví. Sedmdesát devět minut hrací doby je celkem nálož, jsem zvědav, co na tak rozsáhlé kompozice plné repetitivních pasáží fandové řeknou. Já osobně jsem nadšen - u mě zatím deska roku.

Invincible Live: >> odkaz

» ostatní recenze alba Tool - Fear Inoculum
» popis a diskografie skupiny Tool