Forcefield / The Talisman (1988)

Téměř v totožné době kdy jsem se potkal s projektem Phenomena, proběhlo i mé další setkání s podobným all-stars bandem osmdesátých let, kapelou Forcefield. Náhoda, nebo...

To seznámení je vskutku haluzoidní. Spolupracovník z hokny mi dovalil na přečtení několik cca půl roku starých čísel časopisu Spark, který samozřejmě znám a v raném mládí (kdy nějaký internet byl absolutně cizím pojmem) jsem jej se zájmem sledoval i kupoval. Ta doba pochopitelně dávno minula a to co je uvnitř mne z 90% už neoslovuje, ale jelikož i on se k časopisu dostal za prapodivuhodných událostí zcela náhodně (byla mu na jakési akci nabídnuta zdarma) a též nejevil velký zájem na jejich vlastnictví, spíš ze zvědavosti jsem je v rychlosti prolistoval. V rubrice klenoty albových archívů (nebo nějak podobně) jsem narazil právě na pojem Forcefield. Recenzována byla v pořadí třetí nahrávka s Grahamem Bonnetem, od jejíhož vzniku letos uplynulo rovných třicet let. Mne však podstatněji než tato zaujala po poslechovém nástřelu deska předešlá – The Talisman. Právě na ní účinkuje osobní miláček recenzenta, zpěvák Tony Martin, který tou dobou právě našel zaměstnání u Black Sabbath kde startoval s deskou Eternal Idol. Poté se asi nejvíce proslavil nahrávkou Headless Cross, ke které byl pozván kámoš z Forcefield, bubeník Cozy Powell a na album Tyr i basák Neil Muray. Nejzajímavější postavou tohoto projektu je jistě jméno člověka s vysokým kreditem - Jan Akkerman, kytarista holandských prog/fusion rockerů Focus. Zajímavé spojení.

Forcefield nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem Phenomena, tak na rozdíl od něj je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta sytezátorového oparu, který má mnohdy u Hughesova bandu vůdčí roli. Z devítky/jedenáctky(dva bonuusy) skladeb jsou čtyři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni Kinks (povedená, malebně znějící Tired of Waiting For You ) a Deep Purple (k sobě naroubované Black Night spolu se Strange Kind of Woman), dále Cliff Richard (píseň Carrie, jejíž zvuk a nádech je podobný písním Rush z období Hold Your Fire) a kanadští Streetheart se známou hitovkou Without Your Love (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec obstarávají instrumentálky (první je romanticky malebná titulka Talisman, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední The Mercenary rocková divočárna), čímž se nám vygeneruje čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední I Lose Again spadá do kategorie dojemných baladic (sóla jako od Latimerových Camel) a Year of the Dragon spolu s dvojicí Heartache a Good Is Good patří k pilířům desky. Ve hravé Year... dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. Heartache je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. Good Is Good pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka The Talisman a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska To Oz and Back patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Forcefield - The Talisman
» popis a diskografie skupiny Forcefield