Clepsydra / The Gap (2019)

Vodní hodiny z italské části Švýcarska, (neboli Clepsydru) si pamatuju z dob, kdy vydali své první album Hologram 1991 s 3D obrazem domácího umělce H.R. Gigera. Úkol od kamaráda zněl tehdy jasně : „CD mi musíš sehnat!“. Zadařilo se a já ochutnal. Klon Marillion s elektrickými bicími mě však ničím neoslovil a já na 28 let kapelu ztratil z očí. Až nyní se o ní na Progboardu Palo pochvalně zmínil v souvislosti s Kaprekars Constant. To vzbudilo můj zájem a já si trochu oživil historické souvislosti vývoje tohoto souboru.

Zjistil jsem, že se mu podařilo vydat další tři studiová alba a během této doby se stal poměrně respektovanou veličinou neo progového žánru. Po vydání čtvrté desky Alone v roce 2002 však došlo k hibernaci veškerých aktivit a vodní stroj se na dlouhých 11 let zastavil. Většina muzikantů se rozutekla do místních kapel podobného ražení, zájem fanoušků však muzikanty přiměl k oživení aktivit domovského souboru. Kapela se občasně koncertně připomenula, první čtyři desky byly znovu vydány jako kompilace pod názvem 3654 Days (2014) . Světlo světa také spatřilo DVD „Live in RoSfest 2014“, které vyšlo následujícího roku. Do základní sestavy se navrátil původní basák Andy Thommen, který hrál na raných deskách. Rozloučil se kytarista Marco Cerulli , aby se mohl věnovat skládání filmové muziky. Andy zlanařil Luigiho Biamina z konkurenční kapely Zenit, ve které spolu do roku 2013 hráli a nová sestava se mohla pustit do nahrávání.

Tolik stručná historie. Nyní pár slov o reunionové desce The Gap, která vyšla minulý měsíc, zafinancované crowfundingovou kampaní. Na CD se nachází sedm poměrně rozsáhlých kompozic, jedinou vyjímkou je cca tříminutová instrumentálka. Zbývající skladby oživují devadesátkový neo prog rock, v příjemném retro balení, ovšem s dnešním způsobem míchání nástrojů. Já osobně tam slyším drobné parafráze na Marillion, ale hlavně extrakt mých oblíbenců Landmarq v období, kdy u nich pěl Damian Wilson. V oněch šesti skladbách mi neustále způsob aranží, barva jednotlivých nástrojů, nakonec i stylizace podobně dramaticky znělého a ve vyšších polohách podobného zpěvu Aluisia Magginiho tuto anglickou legendu připomíná. Tu podobnost nekritizuji, je mi celkem sympatická, dává mi teoretickou možnost představovat si, jak by Landmarq zněli s Damianem v současnosti.

V úvodní skladbě When the Bells Started Ringing mi samplované kytary připomněly Threshold, ale v podobném duchu se další songy nenesou. Je cítit, že materiál nějakou dobu zrál a kapela vypustila desku, až když si byla jistá kvalitou nahrávek, což se někdy o kapelách, co vydávají desky jako na běžícím pásu říci nedá. I následné písně mě potěšily několikerou změnu tempa a nálad, kde kapela dovedně prochází mezi živějším rockovým projevem a tím jemněji melodicky progresivním. I při průměrné délce deseti minut písně nenudí. Co je zajímavé, že o kousek větší prostor dostává při melodických sólech a přechodech klávesák Phil Hubert, který občas připomene stylem hry Clive Nolana. Kytarista Luigi Biamino pracuje více pro celek, jeho party a sóla jsou méně nápadná, naplno se do toho opřel jen v gilmourovském sólu ve skladbě The Story Teller. Rovněž zajímavá je nejdelší kompozice na albu – patnáctiminutová Millenium, kterou se nosné party kytarista a klávesák poctivě dělí. Mým současným favoritem je závěrečná Mind the Gap, škoda toho neukončeného závěru. Naopak klidně bych vypustil náladotvornou instrumentálku Lousy Soul.

Shrnuto : Švýcarům se povedlo navrátit do vyšší ligy neo progových seskupení kvalitním materiálem písničkovějšího charakteru. Jejich retro styl s mnoha melodickými pasážemi, které se prolínají s těmi dramaticky rockově dravějšími upomínají na legendární Landmarq (někdy Marillion). Uši i dušička proggera, který si rád připomene devadesátá léta, kdy se tento styl etabloval na hudební scéně, jistě zaplesají. Postup do první ligy je na dohled.

Výsledek mého zkoumání je tento : dle mého Kaprekars Constant zatím vítězí, co se týče originálnosti předloženého materiálu, tak i po textové i zvukové stránce, neboť Clepsydra je nazvučena a zmastrována více ve stylu ostřejších rockových souborů, tedy s menší dynamikou. Jaký bude však váš favorit, je čistě na každém z nás.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra