Clepsydra / The Gap (2019)

Pokud bych měl vybrat jedno jediné synonymum, které by dokázalo co možná nejpřesněji vyjádřit pocity, jež se v člověku při poslechu hudby a zvuku švýcarských Clepsydra rozhostí, jistě mi alespoň část jejich příznivců dá za pravdu, že tím správným pojmem je slovo pozitivní. Ať si totiž pustíte jakoukoliv z jejich nahrávek, dvacet let starou, nebo tu letošní, pokaždé, už po pár minutách dojdete ke stejnému závěru. Poslech jejich písní stává se očistnou lázní, s výrazným katarzním účinkem na vaše nitro, na vaše smyslové podvědomí.

Když tu před nějakým časem proběhla zpráva, že by snad kapela po tak strašně dlouhé době hibernace mohla znovu studiově zase společně něco ukuchtit, příliš optimismu jsem do této informace nedával. O to markantnější je překvapení, že se tak skutečně stalo a ani to netrvalo další dekádu. Co je ovšem nejdůležitější, že si kapela dokázala udržet vysoký kompoziční potenciál a i přes výměnu na kytarovém postu absolutně neztratila nic ze svých dřívějších výrazových hodnot. Novou deskou The Gap navazuje přesně v místech, ve kterých před sedmnácti lety u alba Alone skončila. A jelikož u starších Clepsydra byl nedílnou součástí s repertoárem rovněž spjatý také zvuk jednotlivých nástrojů jakož i celku vytvářející ono líbezné a pozitivně přívětivé aroma, je dnes o to příjemnější, že i tento atribut -jakási známka jedinečnosti, zůstal zachován.

Začátek alba je malinko netypický. Na poměry souboru zní hodně aktuálně a tvrdě. V první chvíli máte pocit, že za mikrofonem nestojí poznávací persona, zpěvák Aluisio Maggini, ale Klaus Maine od Scorpions. Po pár taktech ovšem Aluisio zamíří nazpět do své letité polohy, ostrá kytara výrazně ubere, do popředí se protlačí libozvučné klávesové modulace Phila Huberta a akustické sekce začínají předjímat ty elektrické. Všechny časově obsáhlé skladby jsou dotaženy k naprosté dokonalosti a každý okamžitě pozná, jak je nový materiál vypilovaný k dokonalosti. Je v něm obsaženo vše, co kdysi etablovalo kapelu Clepsydra do čela žánru a určilo jejich pozici v devadesátkovém prog rocku. Úchvatné nasazení a muzikantské výkony, úžasné harmonické výměny mezi kytarou a klávesami, dech beroucí mystika a duchovní rozměr, přesněji řečeno až klid, které jednotlivé písně ze sebe vyzařují, jakož i abstraktní charisma plynoucí z Aluisiova hrdla.

Podobných souborů jako jsou Clepsydra, které v dnešním hudebním světě plném přetvářky a laciné honby za rychlým ziskem upřednostňují kvalitu, a veškeré své snahy upínají k potěše fanouškova ucha ať koncertně, či precizní prací ve studiu (fantastický zvuk nahrávky, maximální vymazleností se strukturalizací doložených písní), si zaslouží o to větší uznání a pozornost. A nejen proto potřebují reklamu alespoň formou podobné recenze. O to více mne překvapují a mrzí kroky některých zdejších redaktorů, jež na žádost jiného mohou recenzi odstranit/přesunoutz mezi reakce. To se tu neděje poprvé a i když je to dotyčnému autorovi možná jedno, jistou práci na psaní jistě vynaložil a podpora albového subjektu se naráz ocitne kdesi pod čarou. Myslím si, že i když je recenze pojatá skromněji a například z časových důvodů působí stroze, je to pořád jistý názor (v případě Sajgona) oddaného fanouška, který by neměl být brán za marginální.


Tato brilantní nová deska švýcarských Clepsydra, se jistě bude umísťovat mezi nejužší špičkou v progové oblasti pro letošní rok. Výše popsané klady hovoří jasně a duo More Grains of Sand a Fears se už začíná otřásat v základech.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra