Gallagher, Rory / Blueprint (1973)

Jako kovaný příznivec blues a všech jeho oddenků jsem se nemohl minout s jedním z velmistrů - rudovlasým Irčanem Rory Gallagherem. Zapálený, třebaže nenápadný a jeden z nejlépe hodnocených kytaristů všech dob. V 70kách byl na vrcholu a je vlastně fuk, co z poličky vytáhnete.

Walk on Hot Coals je drsná jízda, která se v mžiku stala koncertním trhákem - viz jeho proslulá Irish Tour 1974. Právě na pódiu Rory řádil jako ďábel a s klapkami se tu nemazlí ani Lou Martin. Nostalgické pianko, životodárně vrstvené akustiky a klouzavé rytmy dělníků Roda de´Atha a Gerryho McAvoye tvoří perlu Daughter of the Everglades. Banker's Blues je svatým Triumvirátem - naléhavá deklamace, akustika a harmonika. Velmi živou r´n´b šlupkou je Hands Off. Bicí s klavírem spustí okolo nelidský rachot a Roryho cit pro výbušné koncertní refrény tu slaví triumf, korunovaný vokálními hody a sólem ve finále. Černočerným bluesovým obřadem, kde ta banda křepčí ohniště za menhirem, je Race the Breeze. Sedm minut tlaku a pekelné skřípění kytary a harmoniky. Vrcholovým a taky nejdelším číslem je Seventh Son of a Seventh Son. Patentní, naprosto neústupný riff tu Roryho asi nejvíce přiblížil hardrocku. I další osazenstvo dostalo solidní prostor - hlavně Martinovo neodbytné piano. Unmilitary Two-Step je akustickou miniaturou s bezchybnou prezentací. Tohle má mistr léty zadřené, je slyšet každá ozvěna. Finále If I Had a Reason nepostrádá bluesově nostalgickou náladu loučení a shledání. Vedle akustik tu atmosféru krásně domaloval Lou Martin svým pianem a navíc i varhany.

Jasná plná palba. Když jsem loni Irsko projížděl a dělala mi u hradů, lesů a bouřlivých zátok společnost jeho muzika, šel místy mráz po zádech. Ač se dávno vypravil do hudebního nebe, jeho nesmrtelný odkaz zůstal.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blueprint
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory