Gallagher, Rory - Blueprint (1973)

Jako kovaný příznivec blues a všech jeho oddenků jsem se nemohl minout s jedním z velmistrů - rudovlasým Irčanem Rory Gallagherem. Zapálený, třebaže nenápadný a jeden z nejlépe hodnocených kytaristů všech dob. V 70kách byl na vrcholu a je vlastně fuk, co z poličky vytáhnete.

Walk on Hot Coals je drsná jízda, která se v mžiku stala koncertním trhákem - viz jeho proslulá Irish Tour 1974. Právě na pódiu Rory řádil jako ďábel a s klapkami se tu nemazlí ani Lou Martin. Nostalgické pianko, životodárně vrstvené akustiky a klouzavé rytmy dělníků Roda de´Atha a Gerryho McAvoye tvoří perlu Daughter of the Everglades. Banker's Blues je svatým Triumvirátem - naléhavá deklamace, akustika a harmonika. Velmi živou r´n´b šlupkou je Hands Off. Bicí s klavírem spustí okolo nelidský rachot a Roryho cit pro výbušné koncertní refrény tu slaví triumf, korunovaný vokálními hody a sólem ve finále. Černočerným bluesovým obřadem, kde ta banda křepčí ohniště za menhirem, je Race the Breeze. Sedm minut tlaku a pekelné skřípění kytary a harmoniky. Vrcholovým a taky nejdelším číslem je Seventh Son of a Seventh Son. Patentní, naprosto neústupný riff tu Roryho asi nejvíce přiblížil hardrocku. I další osazenstvo dostalo solidní prostor - hlavně Martinovo neodbytné piano. Unmilitary Two-Step je akustickou miniaturou s bezchybnou prezentací. Tohle má mistr léty zadřené, je slyšet každá ozvěna. Finále If I Had a Reason nepostrádá bluesově nostalgickou náladu loučení a shledání. Vedle akustik tu atmosféru krásně domaloval Lou Martin svým pianem a navíc i varhany.

Jasná plná palba. Když jsem loni Irsko projížděl a dělala mi u hradů, lesů a bouřlivých zátok společnost jeho muzika, šel místy mráz po zádech. Ač se dávno vypravil do hudebního nebe, jeho nesmrtelný odkaz zůstal.
reagovat

Jarda P @ 07.11.2019 06:25:38
Easy Rocker: mně šel zase mráz po zádech na jeho koncertě v Polsku v době Irish Tour 74. Byl to můj první koncert západní kapely a nechápal jsem, jak mohl Rory kromě hraní ještě běhat po pódiu jako zajíc. Neskutečný zážitek.

EasyRocker @ 07.11.2019 06:54:47
Jarda P: závidím, závidím, zádvidím. Včera jsem zrovna sjížděl jeho video z tohohle turné, on byl naživo neskutečný. Tenhle styl je dělaný na živé hraní, a on byl mistr.

Rory Gallagher byl originál. Jeho fúze rocku a blues má rozmazanější hranice, než bývá u této hudby obvyklé - oba světy jsou u něj jen volně provázány (bluesové figury hraje pomocí rockových riffů, rocková instrumentace je prostoupena bluesovými prvky) a zachází s nimi velmi svobodně. Důkazem je hned úvodní rytmicky vratká "Walk on Hot Coals", kde je rotující hardrockový riff uplácán do bluesové formy, nebo prudce synkopovaná "Seventh Son of a Seventh Son". Drobné stylové kolísání a výrazová barevnost aranží účinek jeho nahrávek ještě posilují. Zajímavou kapitolu tvoří jeho svébytně rozmáchlé písničkaření ("Daughter of the Everglades") s glosující sólovou kytarou, ve kterém využívá většího prostoru pro výstavbu různě expresivních ploch. Pokud se dostane k mezím autentického blues ("Banker's Blues"), je navíc velmi uvěřitelný. Subtilní doprovod akustické kytary a klavíru má spolu s jeho hlasem zvláštní kouzlo. V tomto byl jedinečný. Zdánlivě tradiční bluesové boogie si pak mazaně nechá přerůst přes hlavu do neobvyklé podoby, jako ve skladbě "Hands Off" - řekl bych, že se Gary Moore touto písní nechal silně inspirovat, když pro album Still Got the Blues aranžoval úpravu Rogersova hitu "Walking By Myself".

Nesmíme zapomenout na to, že Rory byl výtečný a v mnoha směrech původní kytarista, ovládal bluesové vyhrávky, rockovou kytaru, rád používal bottleneck ("Race the Breeze") a dokázal vystavět osobitá sóla. Stejně přesvědčivý byl s akustickou kytarou - kromě jmenovaného "Banker's Blues" na albu najdeme nezpívanou "Unmilitary Two-Step", roztomilý návrat ke staré lidové taneční hudbě. A když už jsme u návratů do starých časů a zakouřených tančíren, na závěr tu máme "bottleneckový" waltz s barovým piánem a upřímně dojemnou melodií "If I Had a Reason". Zbývá jen cigáro do koutku a zatleskat.

Poprvé jsem se s Rory Gallagherem setkal před mnoha lety v televizi, když jsem viděl jeho koncert v rámci série Rockpalast. Chytali jsme tehdy doma německé televizní stanice. Bylo to fascinující, byl jsem z něho i z celé kapely unešen. Jen je škoda, že tuhle partu už naživo nikdy neuvidíme: Rory je v nebeské kapele od roku 1995 a klávesista Lou Martin zemřel loni. Ale zbyla nám tu skvělá alba.
reagovat

Jarda P @ 06.02.2013 06:01:54
Musím se přiznat, že je Blueprint moje nejmíň oblíbená deska od Roryho. Poprvé jsem ji získal jako 2CD spolu s Tattoo, kterou mám mnohem radši. Blueprint je taky jediná, kterou jsem si nepořídil v remasterované verzi a po zkušenosti s remastrem Photo-Finish z roku 2012 asi zůstanu u 1st press. Jako jeden z mála, který zažil Roryho naživo, je to pro mě gigant neméně skvělý formátu Hendrixe.

hejkal @ 06.02.2013 06:07:54
Rory bol jednoducho velikán a zdá sa, že ho tak skoro nikto nenapodobí (hoci Gwyn Ashton sa občas snaží). Blue print mám pôvodný, neremasterovaný a patrí k mojim najobľúbenejším od Roryho. Photo-finish je jediný album, ktorý neremasteroval Rory a už prvý remaster bol mizerný. S tým nanešťastie asi už nikto nikdy nič nespraví.

Priznám sa, ťažko by som vedel vybrať, ktorá doska od Roryho je moja najobľúbenejšia. K favoritom určite patria Rory Gallagher, Deuce, Calling card, Photo-finish a Blueprint. A práve o Blueprint som dnes opäť zavadil.

Zmena v zostave priniesla nového bubeníka a klávesáka. Gallagher s klávesmi?

Úvodné vyhratie sa celej skupiny vyvrcholí v klasickej Roryho vyhrávke, na ktorej sa nesie otváracia skladba Walk on the hot coals. Funkcia klávesov (tu klavíra) je pochopená presne, dotvárajú podmaz, nevtieravo vyhrávkujú, kde sa vyhrávky hodia a tak to má byť. Rytmika šľape ako hodinky, bicie sa neobmedzujú na nejaké tupé držanie rytmu, ale správne expandujú do výšky, do šírky a všade tam, kam sa len dá. V závere dynamika klesne a Rory vytiahne jedno zo svojich famóznych sól. Veru, tak sa má začínať správny blues rockový album. Dá sa to vôbec tromfnúť? U Roryho je to bezproblémová úloha. Nasleduje prenádherná krehká Daughter of the everglades. Ride činel zvoní, v refréne nastúpi geniálna vyhrávka klávesov, padám do kolien (teda, keby som nesedel). Táto skladba patrí do Top 3 Gallagherovej produkcie (spolu so Shadow play a Laudromat a Million miles away a ... ups, dáko mi to nesedí, čo už). Akustika a harmonika, to nemôže nič iné ako typická Roryho bluesová vsuvka Banker’s blues. Ten chlap bol génius akustickej gitary a keby rovnako nebol aj géniom elektrickej gitary, tak by som vyhlásil, že ho na elektriku bola škoda. Skladba medzitým dostáva grády za pomoci klavíra, ktorý je vkusný a sedí tam minimálne tak dobre ako slide v gitarovom sóle. Vytlieskavanie načne blues á la Hoochie coochie man, ale podstatne svižnejší. Hands off má chytľavý refrénový popevok a neopakovateľné Roryho sólo, ktoré plynie v neuveriteľnej pohode, aká mi chýba u záplavy tých takzvaných technických gitaristov, ktorý každú notu nahrávajú týždeň, len aby dosiahli akúsi pomyslenú dokonalosť. A tá leží úplne niekde inde, než v hlave. Vykopte Roryho hrob a uvidíte, že namiesto srdca mu v hrudi hrala gitara. Slide gitarka na úvod evokuje ďalší svižný blues, ktorý bude odsýpať. Z Race the breeze dýcha pohoda (mám pocit, že toto slovo v súvislosti s týmto albumom mierne nadužívam, ale je výstižné). Zaujímavý názov The seventh son of the seventh son označuje skladbu, ktorá má priam napínavé intro, činely šumia, zvuky znejú, do toho vpadnú sekané kilá striedané so spevom a už to ide. Roryho rockovejšia poloha sa nezaprie. A ten talent na tvorbu výrazných melodických refrénov by jeden pohľadal. Klavírne sólo zasa dokazuje, že aj album sólového gitaristu znesie pestrosť iných nástrojov, ak sú majstrovsky votkané do pradiva piesní zložených hudobníkom telom a dušou (a nie iba sólistom). V závere dôjde aj na povestný Roryho duet v podobe unisona hlasu a gitary. Tento fór používal rád a mal na to nárok. Je to pecka. Akustická vsuvka Unmilitary two-step sa zaobíde aj bez spevu a už je tu záverečný kúsok If I had a reason. Havajózny motív, jemný melodický spev, nemôžem si pomôcť, táto skladba vo mne evokuje Karibik. Hodiť sa na pláž do piesku, zabudnúť na každodenné strasti občana stredoeurópskeho štátiku a nechať sa ovievať sporo odetými kráskami a... ehm, to som odbočil. Album končí a ja sa zobúdzam zo sna, ktorý nesie meno Blueprint.

Odpoveď na otázku z druhého odseku znie: A prečo nie.

Jeden z najväčších vrcholov v Roryho tvorbe a asi môj najobľúbenejší vôbec.

reagovat

fra55 @ 06.02.2013 14:24:05
Mám stejný názor jako hejkal a asi bych taky těžko vybíral která deska od Roryho je moje nejoblíbenější.Asi to ale bude Irish Tour´74,která má skvělou atmosféru a mám ji dodnes i na vinylu.Ale i Blueprint mám rád a Roryho považuji za jednoho z největších kytarisů,který zústal u svojí hudby a nikdy nepodlehl žádným módním trendúm.