Dio / The Last In Line (1984)

Příští rok tomu bude už deset let, co hudební svět opustil vzrůstem sic malý, zato svým hlasem zcela nepřehlédnutelný a hlavně nepřeslechnutelný Pan zpěvák, Ronnie James Dio. Ač se to může zdát neuvěřitelné, doba strašně letí a já bych na tento pro někoho možná nepodstatný údaj rád upozornil alespoň prostřednictvím vzpomínkové recenze. Recenze na jedno z nejlepších alb zpěvákovi sólové kariéry.

Valná většina z nás, kteří jeho projev mají rádi, spojují mistrovu osobu především s účinkováním u Blackoreových Rainbow. Domnívám se, že právě díky Ronniemu dosáhli Rainbow mety, ke které se ani s Bonnetem, ani s Turnerem už nikdy více nepřiblížili. Jistě můžeme namítat, že je za to odpovědný především Ritchieho skladatelský rukopis, který byl v raných dobách jeho "duhy" jadrně rockový, epicky výpravný a neměl v popisu práce honbu po hitparádách. To se od desky Down to Earth podstatně změnilo a kouzlo těch "pravých" Rainbow se zkrátka rozplynulo. Ale byl to jistě i Dio, který svým charisma přesně sedl do kolejí, které si kytarista v úvodu své po-párplovské dráhy jasně vymezil. Ve zkratce se dá tedy říci, že úvodní trojice desek Rainbow patří do zlatého fondu rockové hudby.

Do stejné přihrádky lze nepochybně vecpat ještě další dvě desky, které Dio nahrál po svém odchodu od Rainbow, to když se mu podařilo upíchnout na prázdné místo po Ozzy Osbournovi u černokněžníků Black Sabbath. Především deska první Heaven and Hell, ale s přimhouřením jednoho očka i druhá Mob Rules, patří k top produkci zmiňované kapely, cukrkandlových osmdesátých let i zpěvákovi vlastní fonotéky.

Domnívám se, že na své osobní dráze už Ronnie nikdy nebyl tak úspěšný jako u zmiňovaných dvou kapel a i když první trojice jeho sólových desek vcelku úspěšně naskočila do tehdy už notně rozjetého heavy metalového vlaku, při poslechu těchto produkcí se jistému déjá vu a pocitu všednosti občas neubráníme.

Osobně vidím vrchol jeho sólové kariéry v desce číslo dva - Last in Line. To co přišlo poté, už pouze opakovalo na debutu započatý model a s každou další deskou se pokoušelo o nemožné. Nudných a vatou poslepovaných pasáží, či celých skladeb přibývalo, čehož vrcholem byly všední desky nevalné kvality i úspěchu jako Strange Highways, či Angry Machine. Po nepovedeném comebacku s B. S. prostřednictvím uspávajícího Dehumanizer, se v lepším světle zpěvák nepředvedl ani s trojicí novějších alb, jež jej zase měla postavit na nohy.

Kdepak, Ronnieho doba patřila (k) sedmdesátým a osmdesátým rokům s čímž můžete souhlasit, či nesouhlasit, každý máme názor jiný, ale... Já osobně ač jsem jej vždy uznával, nikdy jsem nebyl jeho přehnaným zastáncem a kdybych jej měl umísťovat do nějakého žebříčku pomyslného pěveckého spektra, nikdy by k (mým) hvězdám typu Gillana, Hughese, Gabriela, Martina, ... nepatřil. To mi ovšem nabrání díla s ním spjata vyhledávat a občas si některé i s chutí poslechnout. Jedním takovým je i album recenzované, jež jsem si zakoupil teprve nedávno.

Čtveřice dobře známých hitů je nezpochybnitelná.
a) We Rock - pecka největší, fungující jako nejlepší možný otvírák alba. Energií přetékající smyslná perla, jedna z vůbec nejlepších kompozic celé jeho kariéry
b) The Last In Line - výpravná titulka na kterou se dají nalepit podobná pořekadla jako na titul předešlý
c) Evil Eyes - koncertní jistota a třetí nejvýživnější kus nahrávky
d) Egypt - výpravný epos, který mi koresponduje jak s velkolepě střiženým obalem (dle mého jasně nejlepším v celé zpěvákově kariéře), tak s fantasy texty i hudbou kterou mistr skládal.

Další skladby špatné nejsou, ale... Ve většině z nich chybí nějaký výraznější nápad, záchytný bodík, pestřejší aranžmá... zkrátka něco, co by posluchači podstatněji utkvělo v hlavě. A tak je třeba taková Breathless solidně nátlaková, I Speed at Night solidně kvapíková a to je pro mne tak všechno. Ronnie zkrátka nikdy nebyl kdovíjaký skladatel. Ano, zpěvák byl unikátní, ale když mu materiál přinesl Blackmore nebo Iommi, děla se teprve ta správná kouzla a čáry.

A propos pohled na obálku lp ve své době jistě musel působit maximálně magnetizujícím dojmem. S mrňavým bookletem cd se jistě srovnávat nedá, ale i tak se pohledem na tento motiv často a rád pokochám.


PS: u příležitosti tohoto smutného jubilea by nebylo od věci, kdyby tu každý, alespoň trochu komunikativní jedinec a návštěvník těchto stránek, po sobě zanechal nějakou vzpomínkovou stopu prostřednictvím krátkého komentáře, v němž by vyjádřil svůj vztah k tomuto jedinečnému pěveckému titánovi. Věřím, že snad každý z vás, i sebezanícenější progař alespoň některou z nahrávek, u jejíhož zrodu Ronnie stál zná a rád se s ostatními podělí o své dojmy a pocity z ní.
Předem všem kolegům i zbloudilým procházejícím děkuji.

Long Live Rock n Roll. Long Live Dio.

» ostatní recenze alba Dio - The Last In Line
» popis a diskografie skupiny Dio