Knight Area / The Sun Also Rises (2004)

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area