Metallica / Master of Puppets (1986)

Desku Master of Puppets lze bez skrupulí označit jako nejdůležitější heavy (thrash) metalovou nahrávku osmdesátých let. Netuším, jestli se v dějinách tohoto hudebního směru dá nalézt stylotvornější kotouč, k němuž se léta, přesněji řečeno celá desetiletí, dokázala klaněla tak široká posluchačská i skladatelská obec jako ke třetímu dílu Metallicy. Podle tohoto "mustru" se řídila prakticky celá západní tvrdě-hudební masa a právě tento se tak vehementně zasloužil o zpopularizování jadrné muziky mezi dorůstající mládeží i jejich odrostlejšími, o dvě generace staršími rodiči, kteří do té doby za nejtvrdší soubory považovali Led Zeppelin a Deep Purple.

Pro mne osobně má tato deska kultovní postavení ještě z jednoho prozaického důvodu. Bylo to právě ono, jedno ze tří prvních "pořádných" rockových děl, jež jsem kdysi dávno jako dorůstající mladík ochutnal a jehož obálka (spolu s obalem Persecution Mania od Sodom) mě svoji vnitřní aurou a mistrně působivou atmosférou tak výrazně praštila přes oči a uši. Nekonečným řadám bílých křížů a nitek vedoucích z rukou, které tak snadno a mocně ovládají naše životy, zkrátka nešlo nepodlehnout. Navíc v době, kdy člověk znal sotva pár průměrných obálek jiných rádoby umělců. Předně to však byla masáž hudební, kterou jsem do sebe rychle a neustále opakovaně vstřebával a nikdy jí v těch mladých letech neměl dost, natož abych se jí nějakým způsobem přejedl.

I když jsem si během dalších několika málo let velice rychle oblíbil i alba další, předně pak famózní ...and Justice for All a triumfální desku černou, nahrávka Master... zůstala navždy tou první Metallicou, jež měla utvářet vše, co přicházelo po ní. Ještě krátce se však zmíním o deskách ostatních: Jedničku jsem nikdy rád neměl, to přiznávám, zato Ride the Lightning by případ naprosto opačný a po první pětici alb, pro mne Metallica přestala nadobro existovat. Komerční choutky od půle let devadesátých jsem kapele nikdy neodpustil, stejně jako její vykalkulované návraty a honbu za mamonem za jakoukoli cenu prostřednictvím uměle zkonstruovaných alb pro potřeby trhu. Snad jen zvukový paskvil Death Magnetic bych z hudebního hlediska neměl opomenout.


Teď tedy i pár vět k náplni alba. Alba, jež vysoko ční nad okolní průměr a kde se v spojitosti s jednotlivými songy dá jen stěží nemluvit v superlativech:

Není mnoho hudebních děl, které by dokázali posluchače vtáhnout okamžitě do svého nitra tak silně, jako se tomu děje při vybrnkávání úvodního motivu písně Battery. Těch několik fragmentů tvořených klasickou kytarou působí ve spojitosti s mistrným zvukem, jež dodal Holanďan Fleming Rasmusen přímo fatalicky. Jsou zapsány mezi jinými hodnotnými hudebně-chráněnými objekty Unesco a poznáte je takřka ihned, po prvních pár tónech. Jde o motiv, který z hlavy už nelze vymazat, motiv s obrovskou silou, hloubkou a magnetickým pnutím. Pozvolný nástup, řekněme raději rozjezd písně samotné a energické tempo a drajv si získali zakrátko obrovskou oblibu mezi fans celého světa.

Epos titulní, tedy píseň Master of Puppets je jednou z nejlepších skladeb Metallicy. Kdyby ne žádnou jinou, tak právě touto věcí si kapela u fanoušků navždy vydobyla obrovský respekt a postavila pomník nesmrtelnosti. Miluju její stavbu, její změny tempa, geniální, jako z jiné dimenze převzaté kytarové vyhrávky a Hetfieldovo ultimativní volání v refrénu Master, Master... no a pak je tu ta skvostná mezihra na akustiky v doprovodu Hammettových sól a něžných melodií. Geniální.

Pro třetí The Thing That Should Not Be se před-kulisou mohli stát samotní Black Sabbath. Skladba má temnou atmosféru, vláčné tempo a sladkobolně citující ozvěny v akustikách. Není to typ skladby jež vás chytne a cloumá s vámi, ale kvalitu jistě nepostrádá.

Naproti tomu částečně baladická epochální věc Welcome Home (Sanitarium) snese ta nepřísnější měřítka. To je výsostně skvostná báseň, jež vám melancholicky čechrá pocity a stavy mysli a odvádí je až někam do stratosféry. Poklad z truhlice Metallica, obrovský zářící briliant nevyčíslitelné hodnoty.

Po čtvrté písni, tedy přesně v půli alba si najednou uvědomíte, že do každé z předchozích písní zařadila kapela značně odlehčenou, akustickou vložku či mezihru. Každá ze skladeb tím získala na pestrosti, rozmanitosti a vzdušnosti, čímž jim lze přisoudit o dost sofistikovanější proporce. Žádná další kapela z podobného stylového hrnce takto doposud ještě nikdy nepracovala. Metallica byla vždy o dva kroky napřed.

B stranu otevírá další poklad z této bohaté klenotnice, úderná Disposable Heroes s precizně vystavěnou hudební základnou z hřmotných riffů, dovádivých vyhrávek a zdatně pospojovaných aranžmá. Nirvána.

Naopak Leper Messiah mi tu jako jediná nesedí a tudíž ji musím vyhodnotit za nejslabšího jedince.

Instrumentální kus Orion je oblíben zejména mezi hudebníky, ale rádi ji mají i posluchači. Má zajímavou stavbu, precizně budované mosty mezi elektrickými a ohne-eletrickými částmi a spousty vkusných kytarových sól. Ještě si vzpomínám, že jelikož má nahrávka přes 45 minut délky, v mládí, kdy jsme skoro všechno nahrávali na klasické kazety kratší šedesáti minut (nadpoloviční většina nahrávek byla v té době kratší), byla píseň po krátkém úvodu useknutá a zbytek člověk ani neznal. Natož poslední energický kus Damage Inc. který mi ještě naposledy dokáže pořádně rozproudit krev v žilách.


Dle mého si tato nahrávka uchovává hned několik nej, několik prvenství. Za a) se domnívám, že je to Jamesem Hetfieldem nejlépe nazpívaná deska. Jeho projev je zde ještě ladně mladiství, ale v technice a frázování doznal velkého pokroku, s čímž se zde nezapomíná chlubit:-)
b)Hammettovi vyhrávky a sóla se zakrátko staly legendárními, legendárnějšími, než na kterékoli jiné jejich desce.
Cliff Burton byl miláček davu a velký skladatel. Jeho jméno a jeho vyjimečná hra je spjata s těmi nejlepšími kusy, nejen na této desce.
A Lars Ulrich? Vzpomínám si, že nám co by mladým pakinům ti starší říkali, že Ulrich dobrý bubeník není. Že nedokáže utáhnout celý koncert v jednom dynamickém tempu, že po čase odpadává a že Dave Lombardo ze Slayer je stokrát lepší. Připadalo mi to jako dětinské závody řevnivosti, kdo z koho. Když jsem pak viděl nějaké koncertní video s Ulrichem v akci zíral jsem, jak dobrý technik to je. Prý z něj vyzařuje zvláštní fluidum, díky kterému soustředíš svůj pohled na jejich koncertech vždy na něj. Alespoň toto tvrdil v nějakém rozhovoru některý ze známých hudebníků devadesátých let. Mě osobně jeho styl (alespoň na deskách) sedí a náležitě si jej užívám. Je to srdce souboru.

Deska Master of Puppets je ojedinělým klenotem tvrdé rockové muziky. Skláním se před její hodnotou a silou. Před jejím předjímáním toho co pomalu přicházelo, před jejím inteligenčním potenciálem. A také před hudebníky samotnými, kteří v té době tesali kreativitu z obrovských, dosud neprozkoumaných hudebních bloků.
 

» ostatní recenze alba Metallica - Master of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica