Moore, Gary / Dark Days in Paradise (1997)

Velká jména to v hudebním průmyslu měla vždy v určitém aspektu složitější. Léty vybudovanou značku si hájila repertoárem vycházejícím z obdobných principů, který posluchačská obec jaksi automaticky požadovala. Běda ale tomu, kdo si dovolil během své kariéry přijít s něčím odlišným. Většinou se jeho inovační pokusy setkali s nepřízní a vlažným, nebo také žádným ohlasem.

Něco podobného zažil i jeden z nejpřednějších bluesmanů této planety, Gary Moore. Ten si zřejmě po sériích bluesových, rockových a znovu bluesových desek řekl v půli let devadesátých stop a vydal se do pro něj neprobádaných teritorií a neprozkoumaných míst. Ovlivněn dobovými trendy vsadil dvě ze svých karet (alb) do moderny a čekal, jestli se obecenstvo přizpůsobí, v lepším případě nadchne, nebo jej odsoudí jako kacíře. Dopadlo to špatně a s deskou Back to the Blues už za čtyři roky obracel kormidlo nazpět, dle samotného názvu asi není potřeba psát kam.

Z dvojice interpretačně i skladatelsky "nových" alb, mi o dost podmanivější přijde kolekce první Dark Days in Paradise. Zde nebyl Gary v zajetí mašinek tak silně a mnohé z pozůstatků své vlastní DNA nechal samočinně proplouvat mezi kompozicemi. Vznikl tak jedinečný útvar plný skvostné muziky.

Začátek desky je šokující. Stopy blues i hard-rocku totálně přikryl moderní sound s těmi všemi dobovými programingi, sampli a smyčkami, navíc podbarvený Garyho zkreslovaným zpěvem. Druhá Cold Wind Blows od začátku sviští na mašinkách a pokud někdo desku zavrhl nejpozději tady, nemůžeme se mu vůbec divit. Tohle má s Moorem společného jedno velké NIC.
Jenže, jenže pak přijde něco nevídaného! Neskutečně mocný, moderně bluesovo rockový kus I Have Found My Love in You – nebo-li jedna z nejpodmanivějších Garyho písní vůbec. Ta je vystavěna na srdceryvné melodii a hlavně dojemně romantické náladě, ve které pohvizdují smyčce i nějaký ten velice decentní přikrášlující samplík. Na pregnantní Pratově basové figuře (kde já ji jen už slyšel) je vystavěna další velice silná píseň One Fine Day. Nazpět do vod romantických zavelí další v gaigantů této desky, lehce oplodňující, velice smyslná a množstvím drobných aranžérských kudrlinek vyzdobená věc Like Angels. Tolik krásy až se nestačím divit.

Druhou stranu odstartuje opět trochu (ale jenom trochu) modernější What Are We Here For? V ní má však důležitou úlohu Mooreova kytara, seč úsečná, pohybující se kdesi na rozhraní skutečna a iluze. Ale nepřebíjí ji žádný z dosazených moderních hudebních prvků. U sedmé Always There for You už je skutečnost zase nakloněna spíš na druhou stranu, ale přítomnost jemného pohlaví za mikrofonem a lehce impresionistická atmosféra dělá skutečné divy. Podobně silný je ještě poslední kus Business As Usual, ve které se snoubí to nejlepší ze starého i nového Moorea.

Mám rád nevšední alba a tohle je jedno z nejnevšednějších, jaké se v bluesové muzice dá objevit. I proto, ale hlavně pro Garyho cit na poutavé melodie a krásné okamžiky, uděluji jemně oprýskaných 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dark Days in Paradise
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary