Moore, Gary - Dark Days in Paradise (1997)

18.02.2020 horyna | #

Velká jména to v hudebním průmyslu měla vždy v určitém aspektu složitější. Léty vybudovanou značku si hájila repertoárem vycházejícím z obdobných principů, který posluchačská obec jaksi automaticky požadovala. Běda ale tomu, kdo si dovolil během své kariéry přijít s něčím odlišným. Většinou se jeho inovační pokusy setkali s nepřízní a vlažným, nebo také žádným ohlasem.

Něco podobného zažil i jeden z nejpřednějších bluesmanů této planety, Gary Moore. Ten si zřejmě po sériích bluesových, rockových a znovu bluesových desek řekl v půli let devadesátých stop a vydal se do pro něj neprobádaných teritorií a neprozkoumaných míst. Ovlivněn dobovými trendy vsadil dvě ze svých karet (alb) do moderny a čekal, jestli se obecenstvo přizpůsobí, v lepším případě nadchne, nebo jej odsoudí jako kacíře. Dopadlo to špatně a s deskou Back to the Blues už za čtyři roky obracel kormidlo nazpět, dle samotného názvu asi není potřeba psát kam.

Z dvojice interpretačně i skladatelsky "nových" alb, mi o dost podmanivější přijde kolekce první Dark Days in Paradise. Zde nebyl Gary v zajetí mašinek tak silně a mnohé z pozůstatků své vlastní DNA nechal samočinně proplouvat mezi kompozicemi. Vznikl tak jedinečný útvar plný skvostné muziky.

Začátek desky je šokující. Stopy blues i hard-rocku totálně přikryl moderní sound s těmi všemi dobovými programingi, sampli a smyčkami, navíc podbarvený Garyho zkreslovaným zpěvem. Druhá Cold Wind Blows od začátku sviští na mašinkách a pokud někdo desku zavrhl nejpozději tady, nemůžeme se mu vůbec divit. Tohle má s Moorem společného jedno velké NIC.
Jenže, jenže pak přijde něco nevídaného! Neskutečně mocný, moderně bluesovo rockový kus I Have Found My Love in You – nebo-li jedna z nejpodmanivějších Garyho písní vůbec. Ta je vystavěna na srdceryvné melodii a hlavně dojemně romantické náladě, ve které pohvizdují smyčce i nějaký ten velice decentní přikrášlující samplík. Na pregnantní Pratově basové figuře (kde já ji jen už slyšel) je vystavěna další velice silná píseň One Fine Day. Nazpět do vod romantických zavelí další v gaigantů této desky, lehce oplodňující, velice smyslná a množstvím drobných aranžérských kudrlinek vyzdobená věc Like Angels. Tolik krásy až se nestačím divit.

Druhou stranu odstartuje opět trochu (ale jenom trochu) modernější What Are We Here For? V ní má však důležitou úlohu Mooreova kytara, seč úsečná, pohybující se kdesi na rozhraní skutečna a iluze. Ale nepřebíjí ji žádný z dosazených moderních hudebních prvků. U sedmé Always There for You už je skutečnost zase nakloněna spíš na druhou stranu, ale přítomnost jemného pohlaví za mikrofonem a lehce impresionistická atmosféra dělá skutečné divy. Podobně silný je ještě poslední kus Business As Usual, ve které se snoubí to nejlepší ze starého i nového Moorea.

Mám rád nevšední alba a tohle je jedno z nejnevšednějších, jaké se v bluesové muzice dá objevit. I proto, ale hlavně pro Garyho cit na poutavé melodie a krásné okamžiky, uděluji jemně oprýskaných 5 hvězd.



reagovat

steve @ 18.02.2020 08:29:28
Deska měla v době vydání masivní podporu. Moore se chtěl svést na trendech, a tady to nedopadlo úplně zle. Rozhodně líp, než u příšernýho pokračovatele. Docela chápu, že se mu to blues už zajídalo, každej chtěl Still got the Blues II, ale do stejné řeky..

Martin H @ 18.02.2020 09:07:50
Tuhle desku neznám, asi jsem z ní nic neslyšel. V době vzniku jsem měl ke všem mašinkám odpor. Holt, mladý a hloupý purista, vyznávající jedinou pravdu. Tu svoji. Dnes jsem mnohem tolerantnější a otevřenější k jinakostem v hudbě. Každopádně musím zkusit.

horyna @ 18.02.2020 10:13:42
Steve: já si vzpomínám na Spark, tam desku firma několikrát vehementně reklamovala.
Martine: měl jsem to úplně stejně, před dvaceti, možná ještě před deseti lety jsem mašinky v muzice absolutně nesnášel.

stargazer @ 18.02.2020 15:11:09
Nedávno jsem toto album poslouchal a naposledy cca před patnácti roky a pořád na mě působí, jako v době vydání. Já nemám nic proti novým technologiím a krabičkám, ale musí se to umět a Garyna této desce umí.

PaloM @ 19.02.2020 06:44:56
Pred rokmi som si podrobne vypočul Garyho diskografiu a do zbierky vybral 10 ks CD, za ktoré dám "ruku do ohňa". A nie sú medzi nimi dve relatívne tutovky Still got the blues a After the war. No tento recenzovaný album som zámerne vynechal. Proste somu neuveril. Gary Moore = hard rock a blues.

horyna @ 19.02.2020 07:03:15
Čau Pali: tak přesně takto jsem kdysi postupoval taky. - "No tento recenzovaný album som zámerne vynechal. Proste somu neuveril. Gary Moore = hard rock a blues." Postupně jsem chtěl slyšet i něco kapku odlišného a tento album mi přinesl to nejsladší překvapení.

Jarda P @ 19.02.2020 08:49:29
V bluesovém období jsem také přivítal změnu Garyho stylu a Dark Days si pořídil. Výborně se poslouchá. Naopak z hard rockového období jsem si nechal jen Corridors of Power, Victims Of The Future a Wild Frontier.

VaclavV @ 21.02.2020 15:47:48
Pro mě jedno z nej Garyho alb. Ty cajdáky jsou parádní...

06.03.2016 alienshore | #

Muzikanti, teda tak slávni a uznávaní ako Gary Moore, to majú niekedy naozaj ťažké. Za svoju kariéru si vyskúšal melodický hard-rock aj blues-rock, obidva štýly po svojom. Dark Days In Paradise je trochu mimo tento obzor, aj keď nie až tak úplne. Je to začiatok experimentovania a hľadania nových ciest. Dlho to netrvalo a skončilo to albumom A Different Beat, ktorý obsahoval množstvo elektronických prvkov. Rok 1997 bol však pre Garyho zjavne odlišný a plný zmien. Na hudobnú scénu vstúpil s novým imidžom a novým pohľadom na rockovú hudbu.

Príklon k britskej alternatíve a power-popu je naozaj nečakaným elementom v Mooreovej tvorbe. Nečudo, že album dosiahol horšie predajné výsledky a aj recenzenti ho vtedy prijali ako silne kontroverzný počin. Elektronické pozadie, ktoré dotváralo celkový sound a rytmiku nemalo pre tradičných fanúšikov hard-rocku a blues-rocku ten správny efekt. Avšak pod touto alternatívno-elektronickou maskou bilo skutočné srdce multi-talentovaného rockera a gitaristu, ktorý svoje korene nezaprel ani s touto nahrávkou.

Textová náplň odráža povahu jednotlivých skladieb. Neviem, čo sa v tej dobe dialo s Garym Mooreom, no jeho texty sú plné sklamania z partnerskej lásky a života. Otázky, ktoré sú tu prítomné si kladú mnohí, no odpovede neprichádzajú a ani neprídu, pokiaľ si človek nezloží z očí svoje ružové okuliare. Našťastie sa v aranžmánoch neznížil k boľavému sentimentu, ale vkročil do teritória, ktoré bolo pre neho nepoznané. Napriek silne introvertnému charakteru je hudba plná nosných motívov a výborných gitár. Nie takých ako z čias 80-tých rokov alebo z bluesovej éry začiatku 90-tých rokov. Jednoducho trochu iné, ale stále originálne a nesúce pečať Garyho Moorea.

Odkazy na geniálnu kapelu Cream sme si mohli vypočuť už v projekte BBM (Bruce, Baker, Moore), no Dark Days In Paradise sa opäť prikláňa k týmto prvkom a podobnosť určite nie je čisto náhodná. Niektoré melódie naozaj v mnohom pripomínajú Jacka Brucea a jeho nezameniteľný hlas. Gary Moore je na rovnakej frekvencii, čo sa týka cítenia a tak si tieto lahôdky môžete vychutnať napr. aj v mierne psychedelicky poňatých One Fine Day alebo Afraid Of Tomorrow. Pokiaľ už mám spomenúť vrcholné skladby, tak sú nimi nádherná balada I Have Found My Love In You s typickou emocionálnou gitarovou kresbou alebo ďalšia tentoraz power-balada Like Angels s parádnym kvákavým sólom na konci.

Gary Moore však na blues nezabúda a je zakomponovaný na albume v rôznych formách. Najviac je blues-rock prítomný v Cold Wind Blows, kde sa výrazne dostáva k slovu aj vkusná elektronika. Slabý článok je zbytočné hľadať. Všetko sedí na svojom mieste a pomaly sa dostávame k ďalším nápaditým piesňam. What Are We Here For? má opäť psychedelický opar s orientálnymi motívmi. Veľmi pekná je aj pomalšia Always There For You s klavírnymi linkami a elektronickým sprievodom. Ducha The Beatles cítiť vo Where Did We Go Wrong? a ďalšie fantastické sólo je viac než isté. Autobiografická Business As Usual je maximum, čo Gary na tomto diele predviedol. Pomaly sa rozvíjajúca myšlienka vytreskne do zrýchlenia a sólo spolu s orchestrálnymi vsuvkami je najsilnejším momentom albumu. Na koniec zaznie už len krátka Dark Days In Paradise v štýle bossa nova!

O bolesti sa spieva naozaj ťažko, preto je aj celý album horkejším sústom. Ak pochopíte o čom Gary Moore vlastne točí a čo chcel hudbou povedať, tak zistíte, že toto je citový vodopád, z ktorého vyžaruje čistá úprimnosť. Za celú jeho kariéru sa mu nepodarilo nahrať nič progresívnejšie ako Dark Days In Paradise a to predovšetkým z hľadiska aranžmánov. Gary Moore niekoľkokrát potvrdil, že je skutočný muzikant a skladateľ, ktorý nepotrebuje vykrádať svoju minulosť. Dark Days In Paradise patrí medzi to najzaujímavejšie v jeho diskografii a práve tu ukázal, že rock sa dá hrať naozaj na rôzne spôsoby bez straty vlastnej identity.
reagovat

Snake @ 06.03.2016 20:51:48
Zrovna tohle album neznám, to až následovníka A different beat. A po prvotním šoku se mi nakonec i docela líbí...

Alienshore, nechystáš recku ?

alienshore @ 06.03.2016 21:08:53
Snake, uvidím ale nevylučujem to :-) ...

murky @ 07.03.2016 18:23:21
Pěkná recenze.Díky za ni.Jsem rád , že nejsem E.T.
Mám na to stejný názor.Garyho mám rád , ale tato placka v jeho diskografii je vyjímečná.A krásně vyjímečná.Jdu na ni.