Traffic / Mr. Fantasy (1967)

Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.

Jak píše kolega Jarda, není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých lp v intervalu cca jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první debutní, tu nedávno brilantně představil kolega vmagistr a já si ji konečně pořídil také. Byl a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co se naše dráhy střetli, laicky řečeno od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.

Raná tvorba Traffic je zdá se malinko jiná než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově daleko různorodější. Když tuto desku poslouchám mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po shodné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou chutí psychedelie s nespornou dávkou prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a seržanta pepře. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je tatáž. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone), flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.

První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dávno dokázali vytvářet podobně hodnotnou muziku, jejíž pocity umí v jedinci vyvolávat identicky pestré asociace.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic