Traffic - Mr. Fantasy (1967)

Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.

Jak píše kolega Jarda, není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých lp v intervalu cca jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první debutní, tu nedávno brilantně představil kolega vmagistr a já si ji konečně pořídil také. Byl a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co se naše dráhy střetli, laicky řečeno od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.

Raná tvorba Traffic je zdá se malinko jiná než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově daleko různorodější. Když tuto desku poslouchám mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po shodné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou chutí psychedelie s nespornou dávkou prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a seržanta pepře. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je tatáž. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone), flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.

První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dávno dokázali vytvářet podobně hodnotnou muziku, jejíž pocity umí v jedinci vyvolávat identicky pestré asociace.
reagovat

Kritik Vláďa @ 21.02.2020 19:46:27
Mr. Fantasy patří určitě mezi významná díla britské psychedelie. V Americe tato deska vyšla pod názvem Heaven Is In Your Mind a měla i jiné pořadí skladeb. Píseň No Face, No Name, No Number tenkrát zpívala moje drahá sestřenka na jednom absolventským koncertu. Opravdu překrásná věc.
Dík za připomenutí tohoto zajímavého alba. Docela dlouho jsem ho neslyšel.

dan @ 21.02.2020 21:19:23
Zvláštní jev. Atom H M ti nevoní, ale Mr.Fantasy jo. Přitom ty desky si nejsou zas tolik vzdálené. Psychedelie je v obou docela hodně.

pinkman @ 25.02.2020 18:16:16
Zvláštní poměr. Plně dospělí Beatles s prvním albem zcela nezkušených a nevyhraných Traffic. Přesto podobnost výsledného soundu je nepřeslechnutelná. Někdo se k tomu musel dopracovat a někomu stačilo naskočit do rozjetého vlaku. I taková je hudební historie. Jenže kdo dnes zná Traffic, jen fajnšmekři. Z Beatles se naopak stal obrovský fenomén. Díky albům jako Help a ne pro jejich psychedelické pokusy.

Druhá polovina šedesátých let přichystala na britských ostrovech startovní dráhu pro množství kapel, které se "po svém" popasovávaly s vlivy blues, psychedelie či jazzu. Small Faces, Spooky Tooth, Trinity, Family - anebo třeba Traffic. Tyhle (a samozřejmě i mnohé jiné) kapely se sice nestaly popkulturními ikonami, ale jejich hudba v sobě dodnes skrývá nenapodobitelné hledačství doby, kdy se žánrový vývoj počítal ne po letech, ale spíše po měsících či často i týdnech.

V kapele Traffic se v polovině roku 1967 sešla po společném jamu zajímavá čtyřka muzikantů. Kytarista a hráč na různé další (zejména indické) strunné nástroje Nick Mason, dechař Steve Wood, bubeník Jim Capaldi a (v té chvíli postava s jednoznačně nejvyšším hudebním "kreditem") Steve Winwood, klávesák (ale vlastně spíš multiinstrumentalista), který krátce předtím odešel z populární skupiny Spencer Davis Group. Brzy se ukázalo, že k sobě muzikantsky tíhne spíše trojice Winwood/Wood/Capaldi, zatímco Mason se lidsky i autorsky profiloval jako samostatný kytarový solitér. Neshody vyšly najevo hlavně při nahrávání debutové desky Mr. Fantasy, kde musel Mason proti své vůli nahrát několik basových partů.

Konkrétně se jednalo o skladby Mr. Fantasy a Dealer - a ač si to Mason možná dodnes nemyslí, vyšly obě na výbornou. Plnokrevný kytarový blues rock s jemnými psychedelickými clonami má šťávu a rozhodně nenudí. Psychedelie doslova stříká z úvodní Heaven Is in Your Mind, která mě dostává spojením dvou kontrastních melodických motivů a hravým pianem. Nejinak na mě působí i hutně podložená melodie skladby Coloured Rain, ve které Woodův saxofon řádí jako černá ruka. Pak tu máme dva pomalejší kousky - do zatěžkanější podoby gradující Hope I Never Find Me There a naprosto oduševnělou nádheru No Face, No Name, No Number. Trošku "stranou" zbytku materiálu na desce stojí vesele vyhlížející klavírní kousek Berkshire Poppies, a také Masonova orientální psychedelie Utterly Simple. No a pak je tu ještě závěrečný r'n'b jam Giving to You, kterým všechna ta melodická nálož vygraduje do chaotické vokální koláže.

Psychedelické melodice Traffic není těžké podlehnout. Nápadité aranže, výrazný zpěv a melodická suverenita v podstatě všech skladeb staví tenhle debut v mých očích zatraceně vysoko - i v rámci roku 1967, který nahrávkám tohoto druhu přál ze všech letopočtů snad nejvíce. Po menším váhání dám Mr. Fantasy za ten gejzír kreativity plný počet.
reagovat

Jarda P @ 19.09.2018 06:04:58
V době vzniku jsem měl jen jejich Shoot Out Of Fantasy Factory, kterou mám dodnes nejraději. K ostatním deskám jsem přišel až v době CD půjčoven. Není to hudba na první poslech, o to víc musím cenit její nadčasovost. Dnes již mám všechna jejich alba včetně reunionového Far From Home. Sólová Winwoodova tvorba mě však už vůbec neoslovila.

horyna @ 19.09.2018 09:33:55
Pěkná recenze! Traffic mám rád a společně s Family a Atomic Rooster je řadím do jednoho oblíbeného psychedelického koše. Doma jsou až některá z dalších alb a některá mám v pořadníku. Debut jsem zatím netestoval, ale po tvém nadšení ho určitě zkusím a možná jej přiřadím do fronty u trafiky.

Balů @ 19.09.2018 10:40:14
Díky za připomenutí výborné desky.
Není úplné jednoduchá na poslech, ale je to prostě nádhera.