Lifesigns / Lifesigns (2013)

S velkou mírou nadsázky a přehánění bych mohl napsat, že i kdyby muzika na tomto nosiči stála za starou belu, byla nudná, vyčpělá a nezáživná, kvůli jeho mistrnému obalu si ho doma rád ponechám.
V případě prvního alba projektu/kapely Lifesigns zkrátka poslouchám i očima a s každičkým tónem této zvukomalebné pompézně progresivní nahrávky, mám v hlavě zafixovaný motiv a námět inspirovaný anglickým venkovem s reminiscencemi na Constablova romantická plátna (díky špici kostela pak na jeho dílo Katedrály v Salisbury).

Vlastně by se dalo tvrdit, že onen romantický duch zachycený na výjevu obalu tohoto nosiče se přímou úměrou přenáší i do hudby zanesené v jeho drážkách. Máme co do činění s bohatě zdobnou, ne za každou cenu složitou muzikou, která v sobě kombinuje jak přístupnější tvorbu třeba takových Yes, s duchem alb vydávaných na konci let devadesátých krajany Arena (to především ve skladbě poslední), vše pak podepřeno mírnou dávkou patosu, pompy (pro někoho popu), či klasického artu z dob Pink Floyd.

Jednotlivé skladby mají díky časové náročnosti svůj vývoj a postupné vyústění. Mantinely jsou značně rozšířené a po nějaké schématičnosti, či plánovitosti není na desce ani vidu. John Young má příjemný vokální výraz a nikam svůj přednes netlačí. Vše je volně plynoucí, načechrané (ne však vyumělkované) a motivově všeobjímající. Člověk má pocit nenucenosti až ležérnosti. Dá chvíli práci na tuto hru přistoupit a ne do každé příležitosti se takové album hodí. Je to spíš otázka vkusu a momentální nálady.

Mně jako prog-rockerovi mající v oblibě i daleko měkčí věci tato muzika přináší radost i požitek. A
a o to jde především. Zkrátka - kolorovaná zvukomalebná kulisovka pro chvíle pohody. Pusťte si to, koukněte na obal a atmosféra k vám domů přicestuje vzápětí sama.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns