Black Sabbath / Black Sabbath (1970)

Roku 1970 se nad Spojeným královstvím schylovalo k pořádné bouři. Na spadnutí ale nebyl (jako obvykle) déšť, nýbrž sprška něčeho pořádně tvrdého. Že se s rockem dá užít spousta hlasité zábavy ukázali už v pětašedesátém The Who, z psychedelického blues dolovali uširvoucí kravál třeba Cream nebo za oceánem Blue Cheer a takoví Led Zeppelin se do toho na svých prvních dvou deskách dokázali také pořádně opřít, když na věc přišlo. V základech tvorby uvedených spolků stálo (jakkoli transformované a často docela "vytavené") blues, brzy se ale mělo začít ukazovat, že to v tvrdé muzice do budoucna půjde čím dál více i bez něj. Ledacos naznačili King Crimson, kteří na podzim roku 1969 spojili neslýchané kytarové zkreslení s "vyššími" uměleckými ambicemi. Další pořádná bomba (roku 1970 ani zdaleka poslední) přišla necelého půl roku po nich z průmyslového Birminghamu, kde pod oheň, na kterém budou za deset let své železo kout desítky a stovky jejich heavy metalových následovníků, vydatně přiložili svým eponymním debutem jistí Black Sabbath.

Předchozí zmínka o King Crimson není náhodná - pro obě kapely se v jejich rané tvorbě stala inspirací suita Planety anglického skladatele Gustava Holsta. Zatímco Robert Fripp a spol. na její první větě postavili vlastni kompozici The Devil's Triangle, Black Sabbath z melodického (nebo nemelodického, jak se to vezme) motivu z úplného počátku věty vytvořili jednu ze svých nejpamětihodnějších skladeb - Black Sabbath. Technicky nejde o nic složitého, ale možná radši ani nechtějte vědět, co se za atmosférou tak hustou, že by se dala krájet, v tomhle rybníčku Brčálníku schovává. Surový kytarový riff, ještě surovější basové výjezdy, nad Ozzyho záhrobním zpěvem by při psaní Svatební košile jistě neohrnul nos ani samotný Karel Jaromír Erben.

Následující The Wizard by to k blues (zejména díky použité harmonice) ještě trošku táhnout mohlo, masivní kytarové riffy ale skladbu drží na hard rockovém písečku - pro mě takové zajímavé pootevření vrátek ve směru, kam se nakonec Black Sabbath nevydali. V Behind the Wall of Sleep tomu kytarovému hřmění musel předcházet jeden blesk za druhým, jen to basové sólo na konci mě moc nebere. N.I.B. se ve svém tahu na branku asi nejvíc blíží nedostižné průraznosti titulní skladby, ve Sleeping Village mě zase dostává kontrast zlověstně klidné atmosféry v úvodní pasáži (o pokoji a míru ať si text přesvědčuje někoho jiného) a div ne do velikonoční pomlázky propletených kytarových linek v následné jazzem ofouknuté instrumentální části.

Na konec jsem si nechal dva covery, které Black Sabbath na debutu (ať už dobrovolně či méně dobrovolně) "spáchali". Se skladbou Evil Woman, kterou jim v touze po hitovém singlu na desku vnutil manažer, se ještě kapela poprala jakž takž se ctí - zvlášť s přihlédnutím k nabubřelému, dechy obtěžkanému originálu minneapoliských blues rockerů Crow. To Warning, elektrické blues z dílny Retaliation Aynsleyho Dunbara, bylo svým naturelem nejspíše Iommimu a spol. o něco bližší, expresivním sólováním na více než deset minut natažená stopáž skladby mi ale přijde silně přepálená. Na koncertech to samozřejmě mohlo fungovat více než dobře, na desce bych ale něco takového s klidem oželel. Mnohem radši mám b-stranu singlu Evil Woman, skladbu Wicked World, ve které je Iommiho kytarový um jen kořením skvěle secvičených doprovodných jízd s až jazzovým feelingem.

Co se textové složky týče, nebyli raní Black Sabbath ani zdaleka jednostranně zaměření. Samozřejmě, je tu známý text titulní skladby o jakémsi hrůzunahánějícím zjevení, které měl mít s okultismem koketující basák Butler (prý ho potom onen zájem docela rychle přešel), třeba sociální kritika ve Wicked World jde ale úplně jiným směrem. Fantasy črta o dobrém čaroději ze skladby The Wizard se do budoucna neukázala jako to "pravé ořechové", nejobsažnější texty tak nacházím ve skladbách Behind the Wall of Sleep a N.I.B. V první jmenované vnímám lyricky pojatý příběh smrti a vzkříšení, druhá pak z pohledu jeho původce popisuje "sladké mámení", kterým ďábel láká do své náruče. U obou dvou témat si dovedu docela dobře představit konkrétní biblickou inspiraci.

No, to jsem se zase rozepsal. Debut Black Sabbath toho rockové (později pak zvláště metalové) hudbě hodně dal, v mém vnímání ale není prost slabších míst (oba covery, možná i The Wizard). Mezi mé nejoblíbenější nahrávky od Black Sabbath se proto nevměstná, ale na slušné čtyři hvězdičky v mých očích jeho obsah stačí. Až své čerstvě vyklučené pole pánové ještě trošku poorají a přihnojí získanými aranžérskými zkušenostmi, rozplodí se, že se budou posluchačům panenky blahem protáčet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath