Corea, Chick / Touchstone (1982)

Na počátku 80. let byl Chick Corea plný energie a realizoval současně několik různorodých projektů. Rok 1982 nebyl výjimkou. Vystupoval ve dvojici s rakouským klavíristou Friedrichem Guldou, s inovativním americkým flétnistou Stevem Kujalou, jenž proslul osobitou tvorbou ohýbaného, klouzavého tónu při hře na příčnou flétnu, který se podobal skluzu na bezpražcové baskytaře (proto Fretless Flute), natočil vysoce ceněné album Voyage a ještě předtím s nově sestaveným kvintetem, jehož byl Kujala právě od roku 1982 členem, soustředěné post-bopové album Again and Again s vlivy latin jazzu a fusion. Zaujetí tradičními jazzovými přístupy realizoval Corea v triu, se kterým v roce 1968 nahrál svůj úspěšný titul Now He Sings, Now He Sobs – s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem a bubeníkem Royem Haynesem. Repertoár, jehož životaschopnost si trojice ověřila na sérii úspěšných koncertů v průběhu roku 1982, zachycuje album The Trio. A stejně tak v roce 1982 vychází skvělé studiové album Touchstone. Pokud dáme stranou tvorbu v rámci skupiny Return to Forever, pak jedno z Coreových nejlepších.

Titulní trojdílná skladba nás ve svém úvodu zavádí do oblasti modálního jazzu s měkkou vokální harmonií, kterou formou playbacku nahrála zpěvačka Gayle Moran, jinak Coreova manželka. Po tomto vstupu, průvodu (Procession), se drobnými instrumentálními tahy, zpočátku částečně zklidněnými a spíš obraznými, začíná vykreslovat hlavní část (Ceremony), hudební obřad, postavený na dialogu divoké flamenkové kytary (Paco De Lucía) a klavíru (Corea), který na kytarové výzvy odpovídá formou modálních a post-bopových melodických běhů. Vzniká působivý barevný celek: zdánlivě nesourodé melodie kolem sebe vášnivě krouží a v určených momentech splynou v jednolitou figuru, to když si oba instrumentalisté předávají sóla pomocí příznačného velmi rychlého motivu, který hrají společně. Nepřesnost by byla slyšitelná a vzhledem k obtížnosti i pochopitelná. Nic takového se ale neděje, oba jsou bezchybní a přesní. Hudební světy se tu zajímavě prolínají za pomoci nenápadných podpůrných bodů. Jedním z nich je basový part skvělého Carlese Benaventa, který oba hlavní protagonisty podkresluje vlastně dalším spodním sólem, kterým nerušeně prorůstá do hlavního melodického proudu, aby se ke konci sám sóla ujal a byl také součástí obtížného "obřadního" motivu. Stejně tak perkuse nejsou nějak výrazné, téměř si jich nevšimnete a jsou přitom velmi důležité: Alex Acuña vytváří hlavní pohyb na cajón, klidně a věcně, k němu se přidávají už jen de Oliveirova chřestítka. Finální úsek, motiv odjezdu po vykonání obřadu, obstará Gayle Moran a variace na vokální harmonii z úvodu. Členitá a nápaditá skladba, která vybízí k opakovaných poslechům.


Ještě více jsou flamenkové figury de Lucíovy kytary vsunuty do jazzového soukolí v následující The Yellow Nimbus. Hudba se tu proměňuje ve flamenkový bebop na podkladě modálního jazzu. Nádherné melodie, i tady hrané v rychlém a obtížném unisonu, obsahují oba přístupy. A na dovršení souznění tu rytmický základ, kromě perkusí, kterými tu víří Don Alias (nahrával třeba kultovní Davisovo album Bitches Brew), tvoří pro flamenco tak typické tleskání. Nejkratší skladbou alba je zasněná kompozice Duende, náladotvorný jazz s téměř scénickými rysy, kterému dominuje skvělý Konitzův cooljazzový saxofon. Coreův klavír je tu v pozadí, částečně jde s melodií, současně ji lehce harmonicky podporuje, stejně jako trojice smyčcových nástrojů. Důmyslný celek ničím neplýtvá, nejsou v něm další a další variace a sóla, když se hlavní motiv vyčerpá, je konec. Vše podstatné totiž zaznělo.

Fanouškům jazz rocku určitě udělala radost skladba Compadres. Nahrála ji totiž čtveřice Corea, Di Meola, Clarke a White, tedy kompletní Return to Forever od roku 1974. A je to jízda. Corea měl nově syntezátor Oberheim OB-Xa, uvedený na trh na přelomu let 1980 a 1981 a zvuk jím v této skladbě, kromě obligátního piana Fender Rhodes, doslova protkal. Do skladby nás uvádí právě zvuk synťáku Oberheim. Excentrická samba na úvod přináší polytonální struktury, skladba v nich klouže, stejně jako příjemně průběžné melodie v nich. Al Di Meola hraje zajímavě "do skladby", nejdříve nám představí ústřední melodii, která nás kompozicí provede a pak své sólo hrne tak, aby těkavou strukturu shora uzavíral. A je melodický. Navíc má jeho zkreslená kytara krásně hladký zvuk, ne vždy tomu tak bylo. Corea pro své sólo nevyužívá Fender Rhodes, ale opět syntezátor. Skladba během sólování nenápadně opustila rytmickou sambu a do začátku Coreova sóla dokonce na krátký okamžik vyběhla i z houpavého boogie do rytmicky rovné "čtyřky". Jednoduchý, ale působivý prvek. Za chvíli už ale zase jedeme v boogie triolách a Coreův syntezátor využívá kromě výstavby tónových řad i efektovou stránku zvuku. Clarke je výborný jako vždy, kupí rychlé melodické linky a vystřeluje perkusivní tóny silovými údery o hmatník. Po návratu ústřední melodie se krátkým přechodem blýskne i White a vrací nám sambový podklad. Poslední táhlé tóny nad frázovanou rytmikou hrají klávesy a kytara společně a po více než devíti minutách skladba končí.

Estancia, to je úplně jiný koncept. I tady najdeme náladotvorné plochy a spodní latin jazz, melodické postupy jsou ale jiné. Průběh basu i harmonie neustále naznačují, kudy se melodická linka Coreova syntezátoru bude ubírat. Je to tak zřejmé, že je až logické, že to Corea nebude respektovat. Neustále odbíhá k širším melodiím, zejména k lydické škále (ta je pro latinu velmi netypická, proto tady dobře funguje) a vnáší sem modální příchuť. Tato skladba chce víc času, aby se vše důležité prokreslilo, pak funguje skvěle, zejména pokud sledujete, jak harmonie určují možný směr, který není naplněn. Vrcholem alba je závěrečná Dance Of Chance se silným a podmanivým riffem, který je vystavěn napříč všemi nástroji a nepravidelnou rytmickou projekcí. Pocitová "čtyřka" je ve skutečnosti 6/8 metrum. Členitá rytmika skladbu zatěžkává, Alex Acuña hraje skvěle a zvýrazňuje riffové kontury, když je to potřeba, ubere a zjemní. Výborný je opět Carles Benavent, jehož bezpražcová baskytara tvoří tuhý základ riffu, neustále si ale odbíhá k drobným, přitom však obtížným sólům a vyhrávkám. Oba skladbu tu a tam nechávají vymknout rytmickému zatížení a strhávají ji k odlehčeným mezihrám. Ve svém sólovém příspěvku se tu blýskne vynálezce fretless flétny Steve Kujala a na Fender Rhodes i Corea. Vrcholem skladby je ale fascinující sólo na trubku a s ním Allen Vizzutti. Připomene koncept i hru Milese Davise, už vzhledem k toporně se posouvajícímu hudebnímu základu, který pod svá sóla ve svých silných momentech na přelomu 60. a 70. let Davis využíval. Včetně vedení melodie, expresivnímu přefukování a vychylování ze struktury. Vizzutti je fantastický a jeho sólo si dáte víckrát, uvidíte.

Touchstone je mimořádné album.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Touchstone
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick