Corea, Chick - Touchstone (1982)

11.04.2020 Danny | #

Na počátku 80. let byl Chick Corea plný energie a realizoval současně několik různorodých projektů. Rok 1982 nebyl výjimkou. Vystupoval ve dvojici s rakouským klavíristou Friedrichem Guldou, s inovativním americkým flétnistou Stevem Kujalou, jenž proslul osobitou tvorbou ohýbaného, klouzavého tónu při hře na příčnou flétnu, který se podobal skluzu na bezpražcové baskytaře (proto Fretless Flute), natočil vysoce ceněné album Voyage a ještě předtím s nově sestaveným kvintetem, jehož byl Kujala právě od roku 1982 členem, soustředěné post-bopové album Again and Again s vlivy latin jazzu a fusion. Zaujetí tradičními jazzovými přístupy realizoval Corea v triu, se kterým v roce 1968 nahrál svůj úspěšný titul Now He Sings, Now He Sobs – s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem a bubeníkem Royem Haynesem. Repertoár, jehož životaschopnost si trojice ověřila na sérii úspěšných koncertů v průběhu roku 1982, zachycuje album The Trio. A stejně tak v roce 1982 vychází skvělé studiové album Touchstone. Pokud dáme stranou tvorbu v rámci skupiny Return to Forever, pak jedno z Coreových nejlepších.

Titulní trojdílná skladba nás ve svém úvodu zavádí do oblasti modálního jazzu s měkkou vokální harmonií, kterou formou playbacku nahrála zpěvačka Gayle Moran, jinak Coreova manželka. Po tomto vstupu, průvodu (Procession), se drobnými instrumentálními tahy, zpočátku částečně zklidněnými a spíš obraznými, začíná vykreslovat hlavní část (Ceremony), hudební obřad, postavený na dialogu divoké flamenkové kytary (Paco De Lucía) a klavíru (Corea), který na kytarové výzvy odpovídá formou modálních a post-bopových melodických běhů. Vzniká působivý barevný celek: zdánlivě nesourodé melodie kolem sebe vášnivě krouží a v určených momentech splynou v jednolitou figuru, to když si oba instrumentalisté předávají sóla pomocí příznačného velmi rychlého motivu, který hrají společně. Nepřesnost by byla slyšitelná a vzhledem k obtížnosti i pochopitelná. Nic takového se ale neděje, oba jsou bezchybní a přesní. Hudební světy se tu zajímavě prolínají za pomoci nenápadných podpůrných bodů. Jedním z nich je basový part skvělého Carlese Benaventa, který oba hlavní protagonisty podkresluje vlastně dalším spodním sólem, kterým nerušeně prorůstá do hlavního melodického proudu, aby se ke konci sám sóla ujal a byl také součástí obtížného "obřadního" motivu. Stejně tak perkuse nejsou nějak výrazné, téměř si jich nevšimnete a jsou přitom velmi důležité: Alex Acuña vytváří hlavní pohyb na cajón, klidně a věcně, k němu se přidávají už jen de Oliveirova chřestítka. Finální úsek, motiv odjezdu po vykonání obřadu, obstará Gayle Moran a variace na vokální harmonii z úvodu. Členitá a nápaditá skladba, která vybízí k opakovaných poslechům.


Ještě více jsou flamenkové figury de Lucíovy kytary vsunuty do jazzového soukolí v následující The Yellow Nimbus. Hudba se tu proměňuje ve flamenkový bebop na podkladě modálního jazzu. Nádherné melodie, i tady hrané v rychlém a obtížném unisonu, obsahují oba přístupy. A na dovršení souznění tu rytmický základ, kromě perkusí, kterými tu víří Don Alias (nahrával třeba kultovní Davisovo album Bitches Brew), tvoří pro flamenco tak typické tleskání. Nejkratší skladbou alba je zasněná kompozice Duende, náladotvorný jazz s téměř scénickými rysy, kterému dominuje skvělý Konitzův cooljazzový saxofon. Coreův klavír je tu v pozadí, částečně jde s melodií, současně ji lehce harmonicky podporuje, stejně jako trojice smyčcových nástrojů. Důmyslný celek ničím neplýtvá, nejsou v něm další a další variace a sóla, když se hlavní motiv vyčerpá, je konec. Vše podstatné totiž zaznělo.

Fanouškům jazz rocku určitě udělala radost skladba Compadres. Nahrála ji totiž čtveřice Corea, Di Meola, Clarke a White, tedy kompletní Return to Forever od roku 1974. A je to jízda. Corea měl nově syntezátor Oberheim OB-Xa, uvedený na trh na přelomu let 1980 a 1981 a zvuk jím v této skladbě, kromě obligátního piana Fender Rhodes, doslova protkal. Do skladby nás uvádí právě zvuk synťáku Oberheim. Excentrická samba na úvod přináší polytonální struktury, skladba v nich klouže, stejně jako příjemně průběžné melodie v nich. Al Di Meola hraje zajímavě "do skladby", nejdříve nám představí ústřední melodii, která nás kompozicí provede a pak své sólo hrne tak, aby těkavou strukturu shora uzavíral. A je melodický. Navíc má jeho zkreslená kytara krásně hladký zvuk, ne vždy tomu tak bylo. Corea pro své sólo nevyužívá Fender Rhodes, ale opět syntezátor. Skladba během sólování nenápadně opustila rytmickou sambu a do začátku Coreova sóla dokonce na krátký okamžik vyběhla i z houpavého boogie do rytmicky rovné "čtyřky". Jednoduchý, ale působivý prvek. Za chvíli už ale zase jedeme v boogie triolách a Coreův syntezátor využívá kromě výstavby tónových řad i efektovou stránku zvuku. Clarke je výborný jako vždy, kupí rychlé melodické linky a vystřeluje perkusivní tóny silovými údery o hmatník. Po návratu ústřední melodie se krátkým přechodem blýskne i White a vrací nám sambový podklad. Poslední táhlé tóny nad frázovanou rytmikou hrají klávesy a kytara společně a po více než devíti minutách skladba končí.

Estancia, to je úplně jiný koncept. I tady najdeme náladotvorné plochy a spodní latin jazz, melodické postupy jsou ale jiné. Průběh basu i harmonie neustále naznačují, kudy se melodická linka Coreova syntezátoru bude ubírat. Je to tak zřejmé, že je až logické, že to Corea nebude respektovat. Neustále odbíhá k širším melodiím, zejména k lydické škále (ta je pro latinu velmi netypická, proto tady dobře funguje) a vnáší sem modální příchuť. Tato skladba chce víc času, aby se vše důležité prokreslilo, pak funguje skvěle, zejména pokud sledujete, jak harmonie určují možný směr, který není naplněn. Vrcholem alba je závěrečná Dance Of Chance se silným a podmanivým riffem, který je vystavěn napříč všemi nástroji a nepravidelnou rytmickou projekcí. Pocitová "čtyřka" je ve skutečnosti 6/8 metrum. Členitá rytmika skladbu zatěžkává, Alex Acuña hraje skvěle a zvýrazňuje riffové kontury, když je to potřeba, ubere a zjemní. Výborný je opět Carles Benavent, jehož bezpražcová baskytara tvoří tuhý základ riffu, neustále si ale odbíhá k drobným, přitom však obtížným sólům a vyhrávkám. Oba skladbu tu a tam nechávají vymknout rytmickému zatížení a strhávají ji k odlehčeným mezihrám. Ve svém sólovém příspěvku se tu blýskne vynálezce fretless flétny Steve Kujala a na Fender Rhodes i Corea. Vrcholem skladby je ale fascinující sólo na trubku a s ním Allen Vizzutti. Připomene koncept i hru Milese Davise, už vzhledem k toporně se posouvajícímu hudebnímu základu, který pod svá sóla ve svých silných momentech na přelomu 60. a 70. let Davis využíval. Včetně vedení melodie, expresivnímu přefukování a vychylování ze struktury. Vizzutti je fantastický a jeho sólo si dáte víckrát, uvidíte.

Touchstone je mimořádné album.
reagovat

Mayak @ 12.04.2020 09:07:22
Danny:
... aj keď Chicka Coreu a albumy zo zlatého fondu "klasického" jazz-rocku a fusion v tejto dobe takmer nepočúvam (lebo sa to v záplave obrovskej nadprodukcie hudby proste všetko nedá), prečítal som si recenziu, akú dnes už napíše málokto. Detailná, rozsiahla, puntičkárska a písaná z aspektu človeka, ktorý hudbe rozumie aj ako aktívny muzikant s teoretickými poznatkami a ktorý píše nielen pocitovo, emotívne a fanúšikovsky (ako majorita z nás), ale aj na značne profesionálnej báze.
Recenzentský "majstrštyk", díky ...

jirka 7200 @ 12.04.2020 13:02:17
Je to tak, musím rovněž tuto recenzi pochválit, jako Mayak. Není to z důvodu nějaké reciprocity, ale ty tu hudbu dokážeš popsat takovým způsobem, že mě něco nutí si to album pustit, aniž bych kdy Chicka poslouchal :-)

PaloM @ 12.04.2020 13:23:09
Nikdy som toto CD nepočul, vďaka za tip.

Fan @ 12.04.2020 15:51:42
Danny, opravdu pěkná recenze. Nicméně si dovolím poznamenat, že zde Chick Corea vykrádá docela dost sám sebe. Například skvělé My Spanish Heart je zde slyšet zcela zřetelně a neoddiskutovatelně. Také nálady z Leprechaun zde zaznívají. Ona nadprodukce někdy víc škodí než prospívá. Proto dávám za tři.

Danny @ 12.04.2020 20:30:32
Děkuju všem za reakci i za názory. Pokud máte díky recenzi chuť se s albem seznámit, pak je to dobře. Doporučuju, je to jedno se zásadních Coreových alb, jehož důmyslnost a rafinovaná výstavba se prokreslí, až když si s hudbou dáte práci a proniknete do ni.

Mayak: Zkus toto album, třeba tě to osloví. A třeba ne, to ale nevadí, vím, že máš pořád co poslouchat. Díky za povzbuzení do dalších recenzí. Vážím si toho.

jirka 7200: Reciprocitu bych od tebe opravdu nečekal, vím, že pokud nesouhlasíš, pak to dáš najevo. O to víc mě tvůj komentář potěšil.

Palo: Vím, že posloucháš hudbu i mnohem méně přístupnou a přitom krásnou, proto mě tvůj názor, znalce fusion, docela zajímá.

Fan: Respektuju i kritický komentář, hudba vzbuzuje různé emoce a různé postoje. Bylo by podezřelé, kdybychom všichni měli stejný názor. My Spanish Heart patří mezi má oblíbená alba a stejně jako recenzované Touchstone (a celá řada dalších jeho alb) reflektuje Coreovu lásku k latinskoamerické a španělské hudbě, která jeho tvorbu na mnoha místech ovlivňuje a modeluje. To je spojnice, kterou tam vidím já, opakování modelů nebo konkrétních postupů (dokonce "zřetelně a neoddiskutovatelně") tam neslyším.

Mayak @ 12.04.2020 20:56:40
Danny: ... robím to veľmi výnimočne, ale ja som si "Touchstone" dnes popoludní pustil. Prvé dve dlhé kompozície (teda 20 minút albumu) je jasne v réžii Paca de Luciu, jednoznačne tu dominuje a Chick Corea mu vyložene v defenzíve robí skôr aranžérske "křoví". Najväčšia pecka je štvrtá v poradí "Compadres", čo je vlastne klasický kvartet Return To Forever a tu cítiť štyroch rovnocenných zohraných a fenomenálnych muzikantov. Len zvyšok albumu (2 tracky a dokopy 13 minút) je skôr asi štandardná improvizačná ukážka tradičného Chick Coreu. Ale je to nepochybne veľmi príjemný album a nemal by som problém ho počúvať častejšie, keby bol život len o hudbe, díky za tip a spestrenie ...

Danny @ 12.04.2020 21:50:50
Mayak:
Vím, že posloucháš úplně jiný druh hudby a skvěle se v ní orientuješ. Vůbec by mě nenapadlo, že by sis toto album poslechl - tím, že sis na něj udělal čas, jsi mě úplně dostal. Fakt. Hluboce si toho vážím.

Mayak @ 12.04.2020 22:29:02
Danny: V 80.rokoch, keď som končil VŠ som hodne počúval Pat Metheny Group, potom aj Weather Report, Mahavishnu Orchestra a Return To Forever, samozrejme dostal som sa ku viacerým albumom ich parciálnych členov a ich rôznych projektov ... art rock bol vtedy v ťažkej defenzíve, vlastne už skoro neexistoval a nové formy progresívneho rocku boli ešte v plienkach, tak som to vypĺňal aj produkciou jazz rock/fusion, tam je skutočne stále čo objavovať ...

Zdeněk @ 13.04.2020 06:11:32
ad Mayak/ tak to jsme na tom byli s poslechem muziky
stejně

Zdeněk @ 13.04.2020 15:18:58
Chicka Coreu poslouchám dost často ale o tomto albu jsem nevěděl. Vynikající deska , v podobném duhu jako My Spanish Heart.

northman @ 14.04.2020 04:39:04
Skutečně výborná recenze a popis alba od klávesového virtuosa Chicka Coreu. Chic Corea začínal na deskách Milese Davise a pak si založil Return To Forever. To co je na deskách Chicka Corey je postavené na technice a já jsem nikdy nepatřil k těm kteří stojí pod podiem a sledují, jak ten který hudebník ovládá svůj nástroj, vždy mě fascinoval jak působila kapela jako celek. Nejen proto se mi tehdy líbilo to co dělal Frank Zappa na deskách kde míchal do rocku jazz (Hot Rats, Waka/Jawaka, Grand Wazoo, Uncle Meat, Sleep Dirt....), on ten jazz je přítomen ve všech jeho deskách z šedesátých i sedmdesátých let. Nicméně tvoje recenze mě přimněla, abych si desku pustil z YT, nemám jí ve své sbírce. Výborná deska, ale pro muzikanty, kteří jí ocení. Pustil jsem ještě jeho debutové album s Return To Forever, kde zpívá Gayle Moran a to se mi líbí více. Díky za pěknou recenzi, asi se nestanu obdivovatelem Chicka Corey, ale nevylučuje to, že si třeba debut Return To Forever koupím, protože se mi opravdu líbil a připomínal mi některé desky Carlose Santany z toho období.

vmagistr @ 14.04.2020 07:56:15
northman: Corea byl hudebně aktivní od počátku šedesátých let (hrál a nahrával například s Mongo Santamariou nebo Herbiem Mannem), tedy dávno předtím, než nastoupil k Davisovi. Na první desce Return to Forever nezpívá Gayle Moran ale Flora Purim, Moran se s Coreou ve studiu potkala nejspíš až při nahrávání jeho sólových desek Leprechaun a My Spanish Heart.

northman @ 14.04.2020 08:11:29
vmagistr, děkuji za upřesnění. Corea není moje krevní skupina, takže jeho začátky jsem nestudoval, vím, že hrál na Bitches Brew. Flora Purim je skvělá zpěvačka, zpívala i na Welcome od santany, a proto je mi ta Coreova deska povědomá. Kamarád měl kdysi tu desku co potom vyšla v Supraphonu, a tady jsem Coreu slyšel poprvé. ještě jednou díky za nápravu. :-). Nemění to nic na tom, že Corea se nestane mým oblíbencem, nejsem hudebník.

PaloM @ 16.04.2020 03:48:37
Danny: vypočul som si viacero albumov Coreu, aby som mohol porovnávať. Lepreachaun, Eye of beholder, My Spanish Heart a tie s Gary Burtonom som dávnejšie počúval. Neviem ako som mohol vynechať Touchstone. Je to veľmi pestré a prevažne výborne. Prvé dve s Pacom sú najlepšie. Ak by som mohol, na začiatok by som dal Compadres, je to typická rozjazdovka a tvorbe RTF by bola priemerná. Tu na úvid by sadla. Potom by dal dve skladby s Pacom. Chick a rytmika mu dôstojne kontrujú. Na záver by som dal pokojnú Estanciu.
Ďakujem Ti za recenziu, výborný album.

PaloM @ 16.04.2020 03:51:13
Nie Estancia, Duende by som dal nazáver albumu. Prepáčte, v mobile pri písaní reakcie nevidím tracklist.

Danny @ 16.04.2020 07:11:54
Palo, děkuju za podrobné a poctivé zhodnocení. Je to opět náhoda, alba, která jsi vyjmenoval, žes je pro srovnání poslouchal, mám pro progboard v plánu. My Spanish Heart je jeden z Coreových mezníků a s Touchstone ho spojují vlivy "latiny" a španělské hudby. Proto na Touchstone tak dobře zapadá returnovská Compadres, protože je vystavěna na konstrukci samby a latin rocku a tady krásně koresponduje s celkovou atmosférou alba. A taky souhlasím s tím, že vytržená ze souvislostí Touchstone a zasazená do nějakého alba Return to Forever, nefungovala by tak dobře. No a mé oblíbené Eye of the Beholder je dost možná jediné umělecky zdařilé album z období Elektric Bandu, zejména ve srovnání s prvními dvěma velmi rozpačitými alby.

Skladby na Touchstone, kde je hlavním motorem Paco De Lucía, ty jsou skvostné. Tady si ale vůbec nemyslím, že by Corea měl na vyznění skladeb menší podíl než Paco, resp. jeho přínos je tu zcela zásadní. To, jak spojuje kytarové flamenco se svým modálním post-bopem, tedy stejným principem rychlých, ale jinak vystavěných běhů, mi přijde úplně geniální. Kdyby tam jeho klavír nebyl, skladby by zdaleka nebyly tak barevné, bylo by to prostě flamenco. Mě se líbí právě to spojení, ne kytarové party samy o sobě, to Lucía umí (uměl), to víme. No a můj nejlepší kus Dance of Chance, bys ty na album vůbec nedal. Vnímání hudby je individuální, s tím se nedá nic dělat. Palo, děkuju!

PaloM @ 16.04.2020 08:55:54
Prepáč Danny, ale moc si ma prechválil :-)
Ďakujem.
Aj ja som sa podrobnejšie zameral na tie dve prvé s Paco de Lucia, keď Miro (Mayak) mal dojem, že Paco v hre dominuje. Isteže, je vynikajúci sólista - ako vždy. No tu mám dojem, že perfektne zapadol do kompozícií a Corea mu je dôstojný partner. Či v opakovaní tém po Pacovi alebo v svojich témach. Určito sa zhodneme, že obidve skladby sú na albume výnimočné.
Písal som o prehodení poradia skladieb. To ma napadlo po prvom počutí, že by mi to ešte viac tak sadlo. A že by celok bol ešte silnejší.Takmer nikdy takto neuvažujem a možno po častejších posluchoch uznám, že všetko je tak a tam ako a kde má byť :-)

Tak moc sa teším, že Ťa baví tu písať svoje postrehy. Sú veľkým prínosom pre Progboard a na tie ďalšie recenzie Coreu som zvedavý. Mám na vyššie menované albumy v našich reakciách dojmy z čerstvých posluchov a budem potom reagovať pod recenziami.
Vďaka!

Danny @ 18.04.2020 09:27:40
Palo, to, že bys změnil pořadí skladeb, je naopak důkaz toho, že hudbu naplno vnímáš a přemýšlíš o ní. Coreova hudba je tak působivá, že mě takový přístup nepřekvapuje. Díky za reakci a hlavně za poslech.