Wishbone Ash / Number the Brave (1981)

Number the Brave, Making Contact a Deliver us From Evil. Ptáte se, co mají právě tyto tři nahrávky společné? Každou z nich vydala v průběhu let osmdesátých o dekádu dříve striktně rocková parta, uplatňující ve svých počátečních dobách drsně syrový výraz. Ať už mluvíme o kapele Wishbone Ash, UFO, nebo Budgie, žádná z těchto hard-rockocých veličin minulosti neprošla disco dekádou bez šrámů a ztráty svého výsadního postavení. Ba naopak. Když nenásledoval rovnou rozpad, tak alespoň změny v sestavách, nebo posupné vyklízení pozic v té době do kurzu mířícím zaoceánským gigantů typu Journey, či Toto.

Wishbouňáci nebyli svým začátečnickým dvou-kytarovým melody rockem tak drsní jako Schenkerovi Ufo, nebo nekompromisní jako trojka Budgie, avšak změna ovzduší začínající se situovat do mělčích oblastí rocku postihla také je.

Nebýt nedávného parádního přírůstku s deskou novou a hlavně lukovi recenze na zmiňované album, neměl bych možnost objevil další z krás této party. Tím drahokamem který u mne přistál zcela nedávno, je fantastické album Number the Brave. O něm si dle mého především příznivci s W. A. paralelně v letech sedmdesátých vyrůstající myslí, že je to album zcela špatné a s původními záměry kapely totálně nekorespondující. Neberu jim jejich názor, ale můj pohled nezaujatého pozorovatele, který kapelu prostřednictvím jasně nepřekonatelné desky Argus objevil ani ne před deseti lety, je prostý podobných rozsudků.

Tato deska mne hodně zaujala už při letmém testu na Youtube. Ale až první poslech mě totálně poslal do kolen. Právě návaznost na zmiňované desky UFO a Budgie které zbožňuji, mě pomohla z Number vybudovat chrám hodný obdivu. Nahrávka mě sedla naprosto maximálně a po všech stránkách. Za a) zvukem, který evokuje desky Crest of a Knave od Jethro Tull a Conquest od Uriah Heep. Tolik nechtěnou syntetiku let osmdesátých z něj cítím co by se za nehet vešlo. Naopak plný, sytě robustní, až muskulaturní sound vnímám jako velice přitažlivý a vzrušující. Za b) mě doslova fascinuje tehdejší odstín hlasu nově zpívajícího Andy Powella, který musel přebrat otěže po odešlém Martinu Turnerovi. Ať mne znalci opraví, ale předpokládám, že z většiny starších nahrávek W. A. je právě jeho projev nejčastějším. Za c) baskytara. Nikdy nebyla na starých deskách tak vytáhlá a tak dominantní. Její funkční nazvučení a široký záběr dělají s konečným zvukem divy. Netuším, jestli by byl výsledek totožný stát u čtyř strun někdo méně zkušený než John Wetton, ale já říkám díky bohu tady za něj. A za d) celková hudební náplň alba. Komplexní součet desítky místy pěkně energických a chutně šlapajících songů, či na prvočinitele rozebraná sbírka každé jedinečné položky vnímané jako dokonalé.

Samozřejmě mi to nedá, abych nevytáhl alespoň částečný vzorek z alba, který mi ve jmenovaných titulech připadá nejúchvatnější. Snový úvod s Loaded, kde k dokonalému pošmáknutí vypomáhá sexy hlas Claire Hamill a na basové figuře postavený nový funky styl kapely. Where is the Love šlape v rock n rollovém tempu. Kytary krásně vrní a zdvojované a ztrojované sbory jsou ozdobou písně. Třetí Underground mě nese až kamsi k Toto. Andyho hlas je překrásný, v pozadí vnímám i Claire, ale je to především instrumentální silně progresivní uchopení skladby samotné, jež ji činí tak smyslnou. Čtyřku přeskočíme a jsme u páté Open Road s mohutně střílející Uptonovou baterií a krásně čitelnou znovu na funky postavenou kytarou. Z béčka se mi líbí jak ostrá Get Ready, tak nabasované výpravné zvolnění s Rainstorm. Wettonova That's That mi evokuje Uriah Heep druhé půle let sedmdesých. Jeho basa je dominantní až běda, tempo pořádně ostré a tak pompézní opar budoucích Asia fakticky nepotkáte. Možná největší bomba je devátá Roller Coaster. Do ní kluci nacpali tolik příchutí až se vám z toho točí hlava. Jasně slyším funky v kytaře, jemně i soul ve vokálech, africké rytmy v perkusích a hlavně neskutečně pulzující dynamiku a brilantní čitelnost každého z nástrojů profesionálně si leštící svůj part. Poslední je titulka, která mi v kytarové melodice evokuje cosi ze starých W. A., ale stavba a vokální souhra jsou jasně položený do nové doby.



S Number the Brave jsem objevil jiné, další Wishbone Ash. Vedle Argus je to momentálně má druhá nejoblíbenější deska této party.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash