Ahmed, Yazz / Polyhymnia (2019)

Yazz Ahmed je ve světě hudby zvláštním úkazem. Žen, které hrají na trubku, není mnoho. Těch, které na trubku hrají tak dobře a originálně jako Yazz, je ještě méně. K trubce si posléze navíc přibrala křídlovku a k ní pak i speciálně upravenou křídlovku ve čtvrttónové verzi. Připomíná tak další ikonu současné hry na trubku, která používá speciálně vyráběné nástroje, Ibrahima Maaloufa. Maalouf hraje pro změnu na trubku se čtyřmi ventily, klasická trubka má jen tři. V případě obou umělců jde o to, aby svými nástroji byli schopni zahrát i mikrointervaly, typické pro arabskou hudbu. A to je další věc, díky které na sebe talentovaná instrumentalistka a skladatelka poutá pozornost: propojování různých hudebních přístupů a praktik do jednoho důmyslného celku. V něm najdeme prvky jazzu, world fusion, jazz rocku, arabské hudby, elektronické zvuky, ale taky třeba reggae. Prostřednictvím své hudby ráda bojuje proti žánrovým předsudkům i všemožným formám klišé. Úkol je to ovšem nelehký.

Zatím poslední album Polyhymnia představuje nejambicióznější projekt, kterým se Yazz hudebnímu světu představila. V rozmanité skládačce najdete všechny přísady, o kterých už byla řeč, a taky řadu věcí navíc. Jednotlivé skladby jsou vlastně spletitým příběhem, plným barev, rozličných rekvizit a osobité hudební komunikace. Hudba se chvílemi rozlévá jako řeka při povodni, stejně tak ale pečlivě zvažuje každý detail svého sdělení. Nic jí není cizí a valí se na vás třeba v podobě jazzově laděného, ve svém jádru psychedelického funku s arabskými vlivy. O malou chvíli později vám nabídne směs úplně jiné konzistence, ve které je základem široce pojatá hudba britská s příměsí jazz rocku a se swingbandovým zvukem. Žánrová variabilita patří k hlavním zbraním nejen této kolekce, za kterou kompozičně i interpretačně stojí Yazz Ahmed.

Vstupní Lahan al-Mansour pracuje s několika vrstvami rytmiky. Pod nepravidelným offbeatem bicí soupravy znějí různé etnické perkuse, rytmické nepravidelnosti akcentují zpravidla klasické bicí. Melodika kombinuje evropský přístup s arabskou melodikou, nedá se říct, že by jedna ze složek výrazně převažovala; hlavní motiv je poskládán kombinací obou melodických postupů. V Ruby Bridges je zajímavý už rytmický riff v úvodu, když se přidají další nástroje, zní fusion funk s výrazně frázovanou (tečkovanou) rytmikou. Yazz, stejně jako na celém albu, hraje melodicky a promyšleně, pokud se někdy blýskne instrumentální zručností, má to v rámci partitury své opodstatnění. Krásným sólem na tenorsaxofon se tu předvede taky Tori Freestone, další členka souboru, ve kterém výrazně převažují ženy. Půvabné ženy. Jen pro zajímavost: kromě obou zmíněných sólistek hraje na kytaru Shirley Tetteh, na saxofony Helena Kay a Gemma Moore, perkusemi víří Corrina Silvester, na klavír hraje Alcyona Mick, na pozoun Carol Jarvis, za kontrabasem najdeme Charlie Pyne a pozici druhé hráčky na trubku zastává blonďatá Becca Toft. A zajímavostí jsou i kratičké třídobé fráze v rytmice uvnitř čtyřdobého konceptu, které tu vytváří hráčka na bicí Sophie Alloway. Je tu i pár mužů (Samuel Hällkvist, Noel Langley), pravděpodobně nebyly v dosahu odpovídající instrumentalistky, jinak bychom poslouchali ryze ženskou hudbu. Ale vlastně ji i tak posloucháme.

Pozoruhodnou skladbou je One Girl Among Many. Nejen, že jde o hudební specialitu, ale je v ní také deklarován boj žen za základní lidská práva. Yazz Ahmed vzhledem ke svému původu asi dobře ví, že nejde o celosvětový standard. Úderná rytmika a těžké basové tóny skvěle souzní s jasným textovým vzkazem:
Today it is an honor for me / To be speaking again / After a long time / So here I stand / So here I stand / One girl among many / The terrorists thought / That they would change my aims / And stop my ambitions / Weakness, fear and hopelessness died / Strength, power and courage was born / They are afraid of women / The power of the voices of women frightens them / We call upon our sisters / From around the world / To be brave.
Nádherný klavírní part tu hraje další z dívčí party Sarah Tandy, zatímco Alcyona Mick hudební prostor podkresluje na elektrické piano Fender Rhodes. Saxofonové sólo tu vyšvihne Camilla George.

Charlie Pyne se svým kontrabasem otevírá pozvolna plynoucí skladbu s číselným označením 2857. Jde o cool jazz, který je tu v určité dramatické lenosti spojen s modálním pojetím a v současnosti oblíbeným přístupem eklektické fúze. Když už máte pocit, že skladba končí, vykouzlí Naadia Sheriff (jasně, že je to další krásná žena) na klavír opakující se do široka otevřený motiv (nastavte si čas 4:30) a bicí s kontrabasem se k tomuto ostinatu každý s jiným riffem přidávají. Jde o princip math jazz rocku. Trubka pak zavelí k sónické mlze a nástroje kvílí jeden přes druhý, mezi nimi pozoun, na který hraje Rosie Turton a saxofon a mimořádně půvabná Nubya Garcia... Když se dým a kouř rozplynou, vyzve Naadia Sheriff svým klavírem k repetici, která se v rámci nepravidelné rytmizace rozvíjí do zajímavé mozaiky tónů a figur. Funguje to skvěle a když se ke klavíru v jednohlasu přidávají další nástroje a na závěr i trubka, která doteď držela sólovou linku, máte chuť si skladbu dát hned znovu. Ale počkejte s tím a poslouchejte dál. Stojí to za to. Deeds Not Words je postavena opět na jiném konceptu, hraje si s harmonickými plochami a nenápadně vám podsouvá další z melodií, které jsou vyskládané z různých etno přísad. Perkuse jsou nenápadné, ale důležité, bicí souprava hraje s melodií, kterou na mnoha místech podporuje paralelně kontrabas. Kapela vám za pochodu servíruje drobné obměny uvedeného schématu a Yazz si nad tím jakoby mimoděk "pobrukuje". Hudba nabírá na naléhavosti, ale je to logické: Deeds Not Words. Z bezmála až slavnostního zakončení nakonec přece jen sálá optimismus.

Závěrečná Barbara je nejdelší kompozicí alba. A stojí za to, je to velká jízda. Kapela nasazuje nejtěžší kalibr: polymetrickou strukturu - nejvyšší a nejkomplikovanější způsob práce s nepravidelnými motivy, před kterými i math jazz/rock nebo polyrytmy jsou dětskou říkačkou. Každý z nástrojů hraje sám za sebe, každý na jiný počet dob a výsledná podoba skladby vzniká spojením jednotlivých partů. Tento prvek je prolnut širokými melodiemi, které hraje současně několik nástrojů. Záchytným bodem pro sledování hudby může být sedmidobá figura, kterou Alcyona Mick hraje na Fender Rhodes. Hned vzápětí nás Yazz zavede do snivých končin svého hudebního světa a nabídne nejmelodičtější sólo alba, je to nádherný okamžik. Po ní Shirley Tetteh na kytaru sóluje tak neobvykle, až máte skoro pocit, jako by hrála na sitár. V sólovém výstupu ještě slyšíme Helenu Kay na saxofon a skladba, a celé album, mohutným melodickým finále, do kterého ještě probleskují motivy z polymetrické části, končí.

Polyhymnia je dcera boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Múza hymnických zpěvů, posvátné poezie a tance je tak i patronkou tohoto mimořádného alba, pro které si Yazz Ahmed všechny skladby zkomponovala a zaranžovala sama. Jedno z nejlepších alb, které jsem v poslední době slyšel.

» ostatní recenze alba Ahmed, Yazz - Polyhymnia
» popis a diskografie skupiny Ahmed, Yazz