Blue Öyster Cult / The Symbol Remains (2020)

Jen fantasta a naprosto bláhový idealista mohl očekávat, že američtí BLUE OYSTER CULT kdy vydají ještě alespoň jednu studiovou nahrávku. Od té poslední Curse Of The Hidden Mirror letos uplynulo plných devatenáct let a i když byla skupina po celou tu dobu víceméně koncertně aktivní, na nějakou konstruktivnější studiovou činnost to vůbec nevypadalo. Zhruba poslední rok se však začalo o podobných aktivitách nahlas šuškat a přes posuny konečného data vypuštění nové desky, je letošní podzim tím správným a konečně platným údajem.

Vůbec studiová činnost tohoto souboru byla od počátku let devadesátých velice utlumena a spíše sporadická. Ale oba comebacky, jak roku 1998 s velice povedenou a na poměry kapely tvrdou deskou Heaven Forbid, tak i druhý pokus s výše zmiňovanou Curse… z zoku 2001 dopadly na výbornou. Do dnešních dnů poslední desku dokonce hodnotím jako jednu z vůbec nejlepších nahrávek „modrých ústřic“ pro její slušný progresivní záběr, velkou dávku neotřelosti, muzikálnosti a velice přívětivou pohodovou atmosféru. Pokud měla být právě ona tou konečnou u BOC, pak by to byla tečka více než dostačující. Jenže letos je vše jinak a poslední místo v katalogu kapely už zabírá kolekce pojmenovaná „The Symbol Remains“.

Staré časy už sice pamatuje jen dvojice Buck Dharma a Eric Bloom (oba jako zpěváci, kytaristé i klávesáci), kteří se však na novince obklopili více než zdatnými spoluhráči, jmenovitě Richie Castellanem (obsluhujícím též kytaru a klávesy) hrající se souborem už pomalu dvě desetiletí (tato trojice album i produkovala), basákem Danny Mirandou (účinkujícím rovněž na deskách předešlých) a bubeníkem Julesem Radino. Společnými silami povili dítko o čtrnácti částech a celkové hrací době mírně překračující hranici jedné hodiny.

Čtrnáct songů je opravdu hodně, ale ať poslouchám novinku jak poslouchám, až na dva malinko slabší kusy, jmenovitě metalově klišovou Stand and Fight a vcelku nudnou, předposlední Theres a Crime, jde o výběr opravdu více než slušný. Prostřednictvím ostatních songů se zde promítá hned několik etap tohoto souboru. Na zlatá sedmdesátá léta nechá vzpomenout hned úvodní hymnická záležitost That Was me a naopak na dobu zcela nedávnou druhá, uvolněná Box in my Head. Na celé ploše alba zní hlasy obou hlavních protagonistů stále stejně svěže, jako by u nich těch sedm křížků nešlo ani napočítat. Zajímavě a vcelku novátorsky se prezentuje hned třetí, výpravná píseň Tainted Blood, kterou si na pěveckém postu vystřihl Ritchie Castellano. Inspiraci u krajanů Kansas tu nelze přeslechnout. Malinko ztřeštěně pak vyznívá čtvrtá, bodrou náladou opajcnutá Nightmare Epiphany a tajemnou auru opusů, vypuštěných na revolučních albech z konce let sedmdesátých, má skladba Edge of the World. Za tvorbou Lynyrd Skynyrd pošilhává lehkým závanem country šmrncnutá dvojice Train True a The Return of St. Cecilia. Osobně nejvíce kvituji typově rozevláté songy jako Florida Man, půvabnou, vlekoucí se Secret Road, či poslední, rozkošnou drobnost Fight.

S letošní novinkou se mohou Blue Oyster Cult směle zařadit mezi další dinosaury stylu jako jsou Wishbone Ash, Nektar, nebo Kansas, kterým se podařilo s jejich aktuálními kolekcemi rovněž slušně zabodovat.
Na pomyslné stupnici kvality to u mne na čistých pět rozhodně není, spíše za čtyři hodně silné, ale vzhledem k té obrovské čekací lhůtě a s přihlédnutím k faktu, že BOC jsou zkrátka mí miláčkové, přimhouřím pro tentokrát obě oči.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Symbol Remains
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult