Blue Öyster Cult - The Symbol Remains (2020)

Americká legenda Blue Öyster Cult patrila v prvej polovici 70. k tým najoriginálnejším hardrockovým zoskupeniam na tejto planéte. Po dlhých devätnástich rokoch vyšiel tento rok (text je z roka 2020 - pozn. autora) ďalší radový album – The Symbol Remains, aby nám kapela dokázala, že ešte nepatrí do starého železa. Nepatrí?

Povedzme si hneď na úvod, že nie, nepatrí. Môj vzťah k nej je lemovaný koncertnými albumami, ktoré mám nesmierne rád a z ostatnej tvorby mám dva dvojdiskové výbery, ktoré mapujú všetko podstatné i nepodstatné. Mám aj niekoľko albumov, tie však veľmi nepočúvam, v rámci Original Album Classics sú prilepené ku dvom koncertom zo 70. rokov aj tri neskoršie počiny z prelomu 70. a 80. rokov. Kým na prvých troch štúdiovkách hrali to, čo ma oslovuje najviac, po úspešnom diele Agents Of Fortune (1976) sa ich hudobný prejav začal výrazne zjemňovať a v 80. rokoch to bol už len tieň niekdajšieho giganta tvrdého rocku. Aby som len nekafral, aj v ôsmej dekáde minulého storočia si kapela zachovala svoju melodickú jedinečnú tvár a koncertne akoby ani nenastal posun. Aj komerčné kúsky zneli naživo brutálne.

Keď som zachytil informáciu, že nový album je na spadnutie, potešil som sa. Aktuálny album opantávalo nadšenie, vraj ide o bravúrny návrat do 70. rokov. Úprimne, nie je tomu tak. Kapela v štrnástich skladbách cca hodinu mixuje takmer metalovú náladu so svojim prejavom z 80. rokov (napr. skladba Box In My Head), a tak tu máme pár metalických skladieb (Stand And Fight) a za priehrštie rockových normálnych kúskov (The Return Of St. Cecilia) a dôjde i na balady. Niekedy až na hrane hairmetalovej únosnosti (Tainted Blood) Musím sa priznať, že mi tie metalové presahy nesedia. Už v úvodnej skladbe That Was Me krásne počuť, že je to také... nasilu. Po prvom vypočutí sme sa so ženou zhodli, že je album akýsi nemastný-neslaný. Lenže ja som za tie roky odolný a vytrvalý poslucháč, nuž som opakovane nasával a nasával, až som napokon našiel i pozitíva. A o tie sa s vami podelím.

Prvým plusom je gitarová istota dvojice Bloom-Dharma. Ešte aj spievajú ako zamladi, nuž je cítiť, že je to stále autentická kapela a nie coverband, paródia na seba samých. Niektoré skladby majú v sebe v dobrom to najlepšie z 80. rokov, a teda chytajú za citlivé orgány podobne ako napríklad Burnin’ For You. Je to hlavne citlivý slaďák Florida Man.

K tomu lepšiemu patrí napríklad melodická skladba Edge Of World, ale aj temný kúsok The Alchemist, ktorý sa atmosférou blíži k niekdajším vrcholom kapely. Najlepšou skladbou na albume je tá posledná. Fight má konečne výrazný gitarový nápad, text je síce pomerne strohý, ale funguje v rámci organickej symbiózy hudby a slova. Skrátka, aspoň jedna skladba sa vymyká z jednotvárnej masy a to je super!

Keďže 80. roky nie sú môj vysnívaný dátum k návratu strojom času, tak sa chtiac-nechtiac musím zmieriť s tým, že tento album má u mňa hendikep. Plus mám pocit, že nápady už nie sú, čo bývali. Napriek tomu The Symbol Remains nie je zlý. Pokiaľ máte radi melodický rock s občasným presahom k metalovému soundu, je možné, že sa vám toto dielo zapáči viac ako mne. Z tohoročných diel (2020) starých bardov je na tom lepšie ako napríklad Deep Purple, ale na Nektar alebo Wishbone Ash sa nechytá. Rozhodne sa však s opakovaným počúvaním stáva čoraz presvedčivejším, a preto mu nasúkam poctivé tri hviezdy.
reagovat

Mohyla @ 16.10.2022 13:56:30
Mne posledné ustričky sadli, vrátane spomínaných tvrďární!

hejkal @ 16.10.2022 15:17:09
Dobré pre teba. :)

Jen fantasta a naprosto bláhový idealista mohl očekávat, že američtí BLUE OYSTER CULT kdy vydají ještě alespoň jednu studiovou nahrávku. Od té poslední Curse Of The Hidden Mirror letos uplynulo plných devatenáct let a i když byla skupina po celou tu dobu víceméně koncertně aktivní, na nějakou konstruktivnější studiovou činnost to vůbec nevypadalo. Zhruba poslední rok se však začalo o podobných aktivitách nahlas šuškat a přes posuny konečného data vypuštění nové desky, je letošní podzim tím správným a konečně platným údajem.

Vůbec studiová činnost tohoto souboru byla od počátku let devadesátých velice utlumena a spíše sporadická. Ale oba comebacky, jak roku 1998 s velice povedenou a na poměry kapely tvrdou deskou Heaven Forbid, tak i druhý pokus s výše zmiňovanou Curse… z zoku 2001 dopadly na výbornou. Do dnešních dnů poslední desku dokonce hodnotím jako jednu z vůbec nejlepších nahrávek „modrých ústřic“ pro její slušný progresivní záběr, velkou dávku neotřelosti, muzikálnosti a velice přívětivou pohodovou atmosféru. Pokud měla být právě ona tou konečnou u BOC, pak by to byla tečka více než dostačující. Jenže letos je vše jinak a poslední místo v katalogu kapely už zabírá kolekce pojmenovaná „The Symbol Remains“.

Staré časy už sice pamatuje jen dvojice Buck Dharma a Eric Bloom (oba jako zpěváci, kytaristé i klávesáci), kteří se však na novince obklopili více než zdatnými spoluhráči, jmenovitě Richie Castellanem (obsluhujícím též kytaru a klávesy) hrající se souborem už pomalu dvě desetiletí (tato trojice album i produkovala), basákem Danny Mirandou (účinkujícím rovněž na deskách předešlých) a bubeníkem Julesem Radino. Společnými silami povili dítko o čtrnácti částech a celkové hrací době mírně překračující hranici jedné hodiny.

Čtrnáct songů je opravdu hodně, ale ať poslouchám novinku jak poslouchám, až na dva malinko slabší kusy, jmenovitě metalově klišovou Stand and Fight a vcelku nudnou, předposlední Theres a Crime, jde o výběr opravdu více než slušný. Prostřednictvím ostatních songů se zde promítá hned několik etap tohoto souboru. Na zlatá sedmdesátá léta nechá vzpomenout hned úvodní hymnická záležitost That Was me a naopak na dobu zcela nedávnou druhá, uvolněná Box in my Head. Na celé ploše alba zní hlasy obou hlavních protagonistů stále stejně svěže, jako by u nich těch sedm křížků nešlo ani napočítat. Zajímavě a vcelku novátorsky se prezentuje hned třetí, výpravná píseň Tainted Blood, kterou si na pěveckém postu vystřihl Ritchie Castellano. Inspiraci u krajanů Kansas tu nelze přeslechnout. Malinko ztřeštěně pak vyznívá čtvrtá, bodrou náladou opajcnutá Nightmare Epiphany a tajemnou auru opusů, vypuštěných na revolučních albech z konce let sedmdesátých, má skladba Edge of the World. Za tvorbou Lynyrd Skynyrd pošilhává lehkým závanem country šmrncnutá dvojice Train True a The Return of St. Cecilia. Osobně nejvíce kvituji typově rozevláté songy jako Florida Man, půvabnou, vlekoucí se Secret Road, či poslední, rozkošnou drobnost Fight.

S letošní novinkou se mohou Blue Oyster Cult směle zařadit mezi další dinosaury stylu jako jsou Wishbone Ash, Nektar, nebo Kansas, kterým se podařilo s jejich aktuálními kolekcemi rovněž slušně zabodovat.
Na pomyslné stupnici kvality to u mne na čistých pět rozhodně není, spíše za čtyři hodně silné, ale vzhledem k té obrovské čekací lhůtě a s přihlédnutím k faktu, že BOC jsou zkrátka mí miláčkové, přimhouřím pro tentokrát obě oči.
reagovat

Jarda P @ 30.10.2020 07:00:05
Já už sbírku moc novinkama nerozšiřuji, ale tuhle jsem si nenechal ujít. Pokud přeskočím 2 slabší kusy, vyrovná se směle těm nejlepším deskám, které kdy natočili.

gandalf @ 30.10.2020 11:54:17
Souhlasím s Jardou. Jedny z nejlepších Cult. Na starý kolena přijít s tak výživnou deskou, panečku, to se vždycky nevidí. Plný hodnocení je tady naprosto v pořádku.

pinkman @ 02.11.2020 11:10:12
Vsadil jsem na zdejší pochvalnou recenzi i na obě reakce. Několikrát jsem nahrávku rotoval přes pc a dnes šla do objednávky. Naprosto vynikající deska, těch pět bodů je plně adekvátních.

gandalf @ 02.11.2020 19:08:09
To je totiž typ desky, která jde s každým poslechem nahoru. S každým dalším to pěkně roste, což je fajn. Horyna to popsal trefně.

pinkman @ 16.11.2020 12:28:16
Momentálně jedno ze třech nejlepších cd, které letos přistály do mé sbírky. Pánové garance kvality jednotlivých komponentů je téměř stoprocentní.