Gazpacho / Fireworker (2020)

Norští Gazpacho patří mezi ty kapely, na které je z dlouhodobého hlediska kvality hudební produkce spolehnutí. Už téměř dvě dekády nás v pravidelných intervalech zásobují svými produkty a snad krom prvních dvou, maximálně tří, ne příliš vydařených studiových pokusů, se vždy jedná o materiál nesmírně kvalitní. Raketový výkop mezi elitu emocemi podbarveného, iluzorně plynoucího (vlekoucího se) art-rocku, katapultoval kapelu nosič Night, a vysoký kredit vzápětí potvrdila nahrávka Tick Tock. Mírný, ale opravdu jen v setinách procent mírný ústup z pozic se projevil na dvojici poslechově nesmírně obtížných desek Missa Atropos a March of Ghosts. Ale i u nich, pokud se jimi posluchač zabývá zevrubně, není těžké objevit parametry odhalující zážitky nevídané a krystalicky čisté, jak čisté a krásné jsou přírodní scenérie nacházející se v zemi, ze které Gazpacho povstali. Pro mne osobně je to vůbec nejlepším, co tato kapela kdy stvořila, ukryto na jejich třech, dnes už vlastně čtyřech posledních nahrávkách. Desky Demon, Molok a Soyuz řadím do té absolutně nejvyšší, umělecky svébytné kategorie.

A přesně do té zapadá i letošní disk Fireworker. Na něm, stejně jako po celou svou hudební pouť, „malují“ tito norští poslové smutku další ze svých velkolepých hudebních pláten. Pětice žalmů v časové délce atakující hranici padesáti minut, je znovu zasazena do křehké atmosféry, v silně ambientním duchu. Kapela ze své vytyčené cesty znovu neuhnula ani o píď. Především na té emoční rovině je vše opět dotaženo k absolutní dokonalosti. Za krystalicky průzračným zvukem se skrývá krása i smutek současně. Plačtivě temné kompozice tu vystupují na povrch a znovu se noří do hlubin zapomnění, v nichž bloudí lidská mysl tak osamocena, jak jen může být.

Jednotlivé písně nedisponují klasickou stavbou, ve které se střídají sloky, refrény, přijde ke slovu sólová část a píseň v opakovaném refrénu katarzně končí. Hned první, dvacet minut dlouhý mega opus Space Cowboys, poodkryje taje hudby Gazpacho v celé své kráse i bolesti. Jednotlivé motivy na sebe vzájemně navazují avšak vždy, po nějakém časovém úseku je skladba přemostěna zcela jiným, nutno podotknout obohacujícím a velice nápaditým hudebním úsekem, zasazeným do opačné dynamiky i jinak barevné instrumentace. Ani v takto zlomových okamžicích neztrácí skladby svou přirozenost a kouzelnou přitažlivost. Melodický tok je všudypřítomný a prakticky nekonečný. Gazpacho nás v této předlouhé suitě dráždí zpěvným kostelním chorálem, zasazeným do časově naprosto jiné roviny. Výpovědní síla této skladby, stejně jako celého alba, je díky aranžérské prozřetelnosti a silně melancholickému zpěvu Jana Henrika Ohmeho ještě vřelejší a o to intenzivnější. Ten jde stále pevněji ve stopách Steva Hogartha a s dozrávajícím věkem působí o poznání osobitěji a uvolněněji.

Křehkost a podmanivé kouzlo hudby norských Gazpacho účinkuje v plné míře i na jejich, považme už jedenáctém studiovém opusu. Ten poskytuje divákovi ohromné rockové momenty, snoubící se s elegancí i silou dramatické melancholie. Cestovat ve společnosti Fireworker, je jako nahlížet skrze zamlžené zpětné zrcátko do svého vlastního nitra, do svého vlastního já. A možná nebudu ani daleko od pravdy, když si dovolím právě Fireworker pasovat na vůbec nejvyspělejší nahrávku v dějinách Gazpacho.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Fireworker
» popis a diskografie skupiny Gazpacho