Nazareth / Close Enough For Rock 'N' Roll (1976)

Když do sebe celý týden s několika opakovanými poslechy „hustíte“ novou muziku těžkého bluesového kalibru jakou předvádí Joe Bonamassa, do sedmdesátek zpříma koukající Gungfly, lahodný neoprog Millenium, těžký prog-metal Fates Warning, či technický power metal, jaký představují noví Armored Saint není divu, že už té „tvrďácké“ hudby máte plný zuby a toužíte po zcela odlišném stylu, kterým chcete uvolnit své rozdrásané sluchovody. Vaše ruka jaksi automaticky sahá po něčem nenáročném, lehce přístupném, melodicky výživném a nekonfliktním. Po něčem, co má výrazný rockový spodek, rock n roll-ový základ, zapamatovatelnou melodiku a jednoduchou konstrukční stavbu.

Všechny vyjmenované aspekty celkem jednoznačně splňuje hudba, kterou se prezentovali skotští rockeři, v jejichž porfóliu leží nejeden velký hit na čele s obrovitánsky úspěšným singlem Love Hurts. Ano, pochopitelně mluvím o kapele Nazareth. Kapele, o které si určitě nejen já myslím, že 90% její diskografie art-rocker zkrátka neskousne a u něhož je nějaká motivace vedoucí k poslechu obrovské hromady jejich desek takřka nulová. Dobrých čtyřicet let mě jejich hudba v čele s křiklounem McCaffertym absolutně nezajímala. Před pár lety jsem si z čiré zvědavosti pořídil jeden vzorek z nazaretí fonotéky a to jen proto, abych od nich měl alespoň něco. Samozřejmě se jednalo o legendární desku Hair of the Dog, která veskrze špatná není, ale pokud ona má být tou signifikantní… Ne, prostě mě ani ona příliš ze židle nenadzvedla. Nazareth jsem tedy nechal nějaký ten rok znovu odpočívat u ledu, občas na netu otestoval všude doporučované Razamanaz, nebo Loud n Proud, ale jejich účinek na můj organismus byl vždy marginální. Avšak po blíže nespecifikovatelném časovém úseku se TO stalo, už nevím přesně proč, hodil jsem očkem i na desky, které následují právě po Dog… a o kterých se v éteru už tak často nediskutuje. A hle, bylo TO tam. Objevil jsem si pro sebe svůj Nazareth-ovský Mount Everest. Je jím deska… tak schválně, dokáže si někdo z fanoušků této kapely (a tady jich asi už moc nezbylo) tipnout, která to je?? Prozradím jen, že je dle mých preferencí extrémně výživná, energeticky plnohodnotná, spousta skladeb má švih, drajv, skvělé nápady a zajímavé motivy. Pár slov o ní snad také někdy napíši. Teď ale ne, Teď se chci věnovat první z dvojice desek, jež do světa Nazareth vypustili v roce 1976, které jsem si v kompletu na jednom cd před pár dny objednal a o nichž si dnes myslím, že jsou rovněž výborné.

Tou první je deska Close Enough For Rock 'N' Roll, na které je hned úvodní song Telegram naprosto skvostný. Hudebně na poměry Nazareth až netypicky složitá, rozmáchlejší věc, s výrazným muzikálním cítěním, napsaná i zahraná ve značně sofistikovanějším duchu. Prostě pecka. Následující Vicky je romantičtější kytarovou lahůdkou z pera Manny Charltona a navazující Homesick Again moc pěkná, procítěná balada v netypickém, atmosféricko sugestivním balení. Country větry vanoucí v hitové Vancouver Shakedown, vystřídá jasná Nazareth-ovská šlapárna Born Under the Wrong Sign, která mi přirostla k srdci hned při prvním poslechu. Dan tu artikuluje trochu netypicky a v několika polohách, Mannyho kytara zas vyšívá zajímavé figury a svou atmosférou skladbu vlastně „dělá“. Šestou Loretta zrovna nemusím, za to další Carry Out Feelings řadím svou prázdninovou patinou k nejlepším. Ještě zajímavější je skvělá Lift the Lid, rock n roll-ová jízda s mimořádně dobrou sólující kytarou a skvěle zahuštěným spodkem basa/bicí. V podobném duchu deska i končí, přičemž Youre the Violin je dalším skvostem podobného ražení.

Musím říct, že mě Nazareth skrze Close Enough For Rock 'N' Roll hodně příjemně překvapili. Netlačí tu tak výrazně na pilu jako v pětiletce předešlé, a možná právě proto je jejich hra a výraz zajímavější a hudebně bohatší. Jednotlivé songy jsou pečlivěji aranžované a nesplývají v jednu rachotící rockovou kouli. Nápaditá kolekce s nadpoloviční většinou výborných songů, které se nebojí jemných experimentů a kterým je klasický rockový rámec už příliš úzký.



Je nepochybné, že u mne Nazareth nikdy nedosáhnou k horizontům Beatles, Rush, Saga, Genesis, Urih Heep, nebo Deep Purple. Ale jen proto, že hráli "jednodušší" muziku, je nemusí recenzent shazovat a hodnotit přehnaně příkře.
I taková hudba má své obdivovatele i odpůrce, své vrcholy i pády. A právě tohle album řadím ve své kategorii k těm výrazně lepším.

» ostatní recenze alba Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll
» popis a diskografie skupiny Nazareth