Black Sabbath / Mob Rules (1981)

Ozzyho odchod jsem na konci sedmdesátek pořádně oplakali. Nikdo z nás si tehdy neuvědomoval závažnost situace, ve které se kapela naráz ocitla. Až později jsme došli na to, že šlo o přirozený vývoj uvnitř drogami a alkoholem zmítaného souboru. Takových už přece bylo. Šéf Iommi se s tím musel nějak popasovat. Tedy alespoň za předpokladu, že chtěl svou jednotku udržet boje schopnou. A že bylo s kým bojovat. Na mateřském kontinentu se zrovna rodilo NWOBHM, které BS pořádně komplikovalo pozici. Většina věrných začala odcházet už po Sabotage a to ještě netušili, jaký průšvih je čeká ve společnosti Never Say Die! Přecházeli ke stabilnějším spolkům i nově se rodící odnoži. Jako vnuknutí přímo z nebes se jevilo angažování zpěváka Ronnieho James Dia na vyprázdněný post. Ale Dio nebyl Ozzy. Byl to typově zcela odlišný chlapík, který si udělal jméno především u Rainbow, pro které byl jeho sytý témbr dělaný přímo na míru. K BS se už tolik nehodil. Ti skrze něj museli dost překopat repertoár. Přiskočili do rozjetého heavy metalového rychlíku, díky čemuž se začalo hned tvrdit, že tento styl formovali. To je samozřejmě blbost. BS byl vždy čistý hard rock a ne žádný heavy, nebo dokonce doom.

První deska kapela světe div se vyšla dobře. Dio byl částečně přijat a skladby stály na kvalitním rockovém základu. Ale už u další Mob Rules se začalo leccos drolit. Bill Ward následoval Ozzyho a kvalita repertoáru začala povážlivě pokulhávat. Sice to pořád nebyl takový průšvih jako s nemastným a zatraceně nudným Born Again, pro který frustrovaný Iommi sáhl k totálnímu přehmatu, když angažoval Iana Gillana, to už bylo fakt moc. Nazpět k MR. Co z toho, že desku znovu produkuje osvědčený Martin Birch, když kapele povážlivě dochází nápady. Co chybí především je čerstvost a epika. Kapela položila všechny karty na heavy metalový stolec a to není věru dobře. Metal a rock jsou dvě rozličné disciplíny. Ten první má jen omezený počet prostředků, kterými se dokáže vyjadřovat. Vše je založeno na předem daných šablonách, v jasně vyjetých kolejnicích. Postupy i skladby jsou podobné, tempo je příliš vláčné a refrény nevýrazné. Deska má malý tah a mimo dvou tří skutečných pumelic nemá co nabídnout. The Sign of the Southern Cross, titulní The Mob Rules, snad i Woodoo spolu s Country Girl a hlavně Falling Off the Edge of the World. To je zatraceně málo. Co tedy říct na závěr. BS byla hlavně sedmdesátková kapela. To, co se dělo v jejím středu v další desetiletce, lze nazvat jen parodií sebe sama. Bodů pochopitelně přidělovat moc nebudu. Ale zase, pokud poslouchám Mob Rules a potom takový kýč jakým je Dehumanizer, může kapele v prvním případě pořád ještě gratulovat za slušně odvedenou práci.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Mob Rules
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath