Pražský výběr / Pražský výběr (Straka v hrsti) (1982)

Odchod z domova na studia má v životě mladého člověka zásadní význam. Nejenže konečně svobodně vydechne, zbaven jha láskyplné mateřské kurately, ale nabude i něco pro život užitečných zkušeností – například změní pohled na hodnotu peněz, či relativizuje po léta mu vštěpované názory na zhoubné působení alkoholu. Pobyt ve velkém, neřkuli hlavním městě též významně rozšíří jeho kulturní obzory. Nezastupitelnou úlohu v jeho kulturním zrání měla na přelomu 70. a 80. let minulého století inspirativní atmosféra VŠ klubů, často kořeněná příchutí revolty při produkcích umělců, s nimiž by se v Televarieté či Ein Kessel Buntes rozhodně nesetkal. Dnes ale není na programu žádný potížista z řad písničkářů nebo rockerů. Dnes je to hudba utlačovaného černého lidu, čili jazz. Už je slyšet kapelu, jak si dole v klubu chystá aparát. Nebo že by tam byl někdo jiný? Místo obligátního sjíždění laufů slyším rachot, do nějž kdosi řve „Haťapaťa!“ Předkapela? Za chvíli vidím stoupat po schodech Kocába.

Koncert. Houby předkapela, jede se hned naostro! Lidi na pódiu znám, ale každého odjinud – vyjma Jiřího Tomka, který na svá conga hraje se všemi a všude. Kocáb a Soukup jsou jasní, Pavlíčka s Hrubešem jsem tu nedávno viděl a slyšel s Janou Koubkovou. Takže…? To „haťapaťa“ hrajou opravdu oni. Žádný oduševnělý jazz, ale pořádný uan-tú pekelný blues. Tedy blues… to by bylo ještě dobrý. Jdu z koncertu, v uších hukot a v hlavě zmatek. Zklamání? To přece jen ne. Jen jsem si objednal stejk a naservírovali mi tatarák.

Sotva přichází pochopení, odchází Soukup. Zrada? Vypadá to tak, ale Kocáb se Soukupem přece nejsou Mirek Dušín a Jarka Metelka, jsou to profíci, kteří o muzikantském chlebíčku vědí své. Spíš tedy obava, co bude dál, když do elitní sestavy nepřichází žádný další extraligový střelec, ale jakýsi Čok. V životě jsem o něm neslyšel, jenže jak se záhy ukáže, sotva mohli do klubu přijmout lepšího Rychlonožku. A taky se konečně dá koukat na Gotta, přesněji na Soukupovo ksichtění na pozadí Mistrovy kultivované tváře.

Studia končí, život začíná. Nebo taky končí? Každopádně končí Pražský Výběr. Jen v Hitšarádě průhledně anonymní Elektrovox a F.R.Č. Kolegyně v mém prvním zaměstnání mi tiskne do dlaně maxellku: „Je na ní nevydaný album Pražskýho Výběru…“ Doma okamžitě žhavím Transiwatt a k němu připojený čerstvě pořízený deck Aiwa, jeden ze tří, které nedávno přišly do zdejšího Elektra a v regálech se neohřály, protože se v nich vůbec neobjevily. A už se to na mě valí v nevalné zvukové kvalitě – zapomeňte na DR, zapomeňte na FLAC a hi-res, my tehdy řešili chromdioxid, metal a Dolby, ale i o tom si tahle kdovíkolikátá kopie kopie může nechat zdát. Komu to vadilo, ať zvedne ruku. Kolegyně druhý den nemůže dospat: „Víš, že v třetí písni se zpívá ,Gó-ttwald, Gó-ttwald je špat-ný kněz‘?!“ Schválně si tu Straku v hrsti pusťte, pořád to tam je, i když jinde se dočtete, že tam muzikanti pozpátku nahráli „sedí ptáček a toká tu“.

Má smysl rozebírat jednotlivé kousky? Jsou přece notoricky známé. Erupce nápadů a ztřeštěné, avšak inteligentní a přitom všeobecně sdělné zábavy (možná spíš tahle kapela se měla jmenovat Stromboli), živená hráčskou virtuozitou a znalostí řemesla: tohle není hledání, z každého tónu je cítit promyšlenost, nic tu není jen tak náhodou, a přesto z toho čiší nevázanost a chuť hrát. Bylo to jako průvan v dlouho nevětraném bytě – rock se ještě vyžívá v mnohdy sice zajímavých, leč vedle Výběru najednou tak nějak těžkopádných projektech, zatímco jazz si stále víc hraje na svém vlastním písečku. Hravé, jen jakoby mimochodem vystřihnuté klávesové a kytarové běhy mají větší šťávu, než mnohaminutová složitě vystavěná sóla, a do toho ten Čokův zpěv… Zpěv? Prostě nová vlna, která se přehnala a leckomu z nás na prahu středního věku zpřeházela estetická kritéria a ukázala, že není nutné brát všechno zas tak vážně. Alespoň v muzice ne. Svahilština vstoupila do všeobecného povědomí i do Slovníku nespisovné češtiny (viz např. 2. rozšířené vydání, Maxdorf 2006, str. 351-352). A kolik z nás tehdy vědělo, že většinu textů v mateřštině napsal Čech, ta pro pravověrné rockery všech epoch diskutabilní persona?

Byla to divná a v řadě ohledů nedobrá doba, ale ať mně zase nějaký chytrák v televizi vykládá, že byla jen šedivá a ponurá. Taky jsme si užili. A hlavně jsme (stále ještě) byli mladí. A mládí, jak známo, funguje nezávisle na režimu.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr