Whitesnake / Whitesnake (1987)

Plný název recenzovaného kompilátu by měl správně znít:
WHITESNAKE – 1987 / Whitesnake / Serpens Albus (1987)
WHITESNAKE – 1987 Versions EP (1987)

V tom roce osmdesátém sedmém se tomu nedalo skoro uniknout. Našminkovaný rock/metal vládnul hitparádám, různí natupírovaní fešáci s barevnými šátky se natřásali, nastupující MTV točila jejich klipy pořád dokola. Vůně osmdesátek byla v muzice, módě, ve filmech a dalších viditelných projevech doslova extrémní. Probíhal nástup videa, počítačových her, z kultury se stává víc a víc masový byznys. Ve vyhraněnosti vizuálu nemají eighties dodnes obdoby. Pamětníci na ně vzpomínají nostalgicky, kdo je však osobně nezažil, může být spíše pobaven. Ale tehdy se celá ta maškaráda brala strašně vážně. Dodnes má svoje kouzlo a vůni nostalgie.

WHITESNAKE po předchozím albu připomínají Titanic, který někdo vyzdvihnul ze dna oceánu a vyslal jej, aby dokončil pouť do Ameriky, země zaslíbené. Kapela, co se beznadějně potácela, najednou stojí pevně a bezpečně na hladině, a vybírá si přístav, v němž by bylo vhodno zakotvit. Dnes se nám tato pohádka jeví jako samozřejmost, avšak vznik alba nebyl ani rychlý, ani bezproblémový. Ale, co to jsou problémy s personálem pro někoho, kdo je musí řešit každodenně, a brilance ve shánění náhradních instrumentalistů se pro něj stává rutinou.

Jako první odešel Powell, už v lednu 1985, po posledním koncertu turné Slide It In, který se konal na monstr akci Rock In Rio. Následně téhož roku zbylí muzikanti v sestavě Coverdale/Sykes/Murray začali psát ve Francii materiály pro budoucí desku a pak hurá do Los Angeles najít nového bubeníka. Konkurz vyhrál slovutný Aynsley Dunbar, jehož obsáhlá kariéra ve mnoha desítkách souborů je téměř nevyjmenovatelná. Pak se společně přesouvají do Kanady a začínají nahrávat základy. Sykes hledal co nejlepší kytarový zvuk a v této věci oslovil producenta jménem Bob Rock. Proč zrovna jeho? Neboť právě Bob měl čerstvě na kontě hitparádovou bombovici Slippery When Wet (1986) od Jon Bon Joviho, kde se postaral o zvukový mix. Dalším úkolem bylo získat producenta, co zaručí úspěch, toho si byl Coverdale vědom již dlouhá léta. Zde mu akorát vlezla do cesty jiná komplikace, a to vleklý zánět dutin. Rehabilitace po lékařském zákroku mu neumožňovala zpívat, a tak se půl roku nemohlo pokračovat v nahrávání. Netrpělivý Sykes navrhnul kapele, aby pokračovali bez šéfa s nějakým jiným zpěvákem. Cože? No, fakt! Sykesovo rychlé odejití ze skupiny bylo jediným logickým vyústěním jeho nerozvážné epizody.

Personální čachry byly v průběhu nahrávání, mixu a produkce u WHITESNAKE samozřejmostí, cesta k vysokému zvukovému standardu není bez obětí. Po vystřídání několika kandidátů na producenta (Mike Stone, Ron Nevison) se nakonec volba ustálila na Keithu Olsonovi, který předchozí desku míchal. Sólo na nové verzi skladby Here Go Again nahrál Adrian Vanderberg, jemuž Coverdale nabídl stálé místo ve skupině. Na klávesy se nahrávacího procesu účastnili ještě pánové Don Airey a Bill Cuomo. Deska spatřila světlo světa roku 1987, jako první bez hadího loga, zato s novou pečetí. Opět pod různými názvy, a s různými sestavami skladeb. V Evropě bylo album bezejmenné, zato s dodatkem 1987 a mělo 11 písní. Pro USA dostalo název Whitesnake a obsahovalo jinak řazených 9 skladeb (zbylé nebyly v Americe do roku 1994 vydány, až potom se staly součástí kompilace Whitesnake’s Greatest Hits), a v Japonsku desku uváděli jako Serpens Albus, také s devíti skladbami. Chybějící písně (a pár navíc) dostali Japončíci k dispozici ještě ke konci téhož roku na raritním EP 1987 Versions. Zde se v nově nahrané, již třetí (podle mě zbytečné, zkrácené a blbě načančané) verzi Here I Go Again (New Version) objevují kytarista Dann Huff a bubeník Denny Carmassi (ani nejsou uvedeni v kreditech).

Capo di tutti capi Coverdale totiž po dokončení nahrávání svůj soubor už na sklonku roku 1986 rozpustil. Jako důvod uvedl personální rozpory a ztrátu společného tvůrčího zájmu. Jenže pak deska vyšla a začaly se dít netušené věci. Extrémní celosvětový úspěch ve všech možných žebříčcích jak alba, tak singlů, obrovský ohlas na MTV, zástupy fanoušků a nepopsatelný vzrůst popularity vedl k tomu, že z hard rockově vyprofilovaného souboru se stala všeobecně známá mainstreamová celebrita. Nebyl problém do tohoto parníku nabrat novou posádku, aby Titanic mohl absolvovat cestu kolem světa. Na dotáčené singlové písně musel najímat dočasné hudebníky, ale sestava se nakonec ustálila s již zmíněným Adrianem Vanderbergem, ke kterému přibyli druhý kytarista Vivian Campbell, basista Rudy Sarzo a bubeník Tommy Aldridge. S nimi natočil další videa pro MTV, takže na nich poskakují jiní maníci, než je ve skutečnosti nahráli.

Hudební stránka celé této komplikované historie dopadla nad očekávání dobře. Opět, jako již u jiných děl v hudební historii, se ukázalo, že stresy a tlaky při tvorbě mohou být přínosem. Každý poslech této desky je pro mne fascinující zážitek. Neobyčejně živelné kytary se kroutí v elektrizujících vibracích a vytvářejí nosné stěny každého songu. Hukot riffů má hypnotizující účinky, co přicházejí v rychlých vlnách. Kytarová práce je doslova neskutečná. Přesné bicí sice postrádají metalový nápřah pana Powella, spolehlivě jej však nahrazují trefností, vynalézavostí, přesnou podporou a kontrolou celé rytmické složky skladeb, což vede k umocnění všech emocí v ní obsažených. Poměrně bohaté vrstvy kláves neubírají muzice na tvrdosti, místy jsou jako ozdoby, jinde vykreslují a zhutňují atmosféru, a jinde zase ještě přiostřují nabroušený zvuk kytar. Dá se říci, že všechno se povedlo, kdo na co sáhnul, to bylo správně. Ze všeho nejvíce tady ukazuje pan Hlas, čeho je schopen. Předvedl výkon, který se povede jen výjimečně. Je vrcholem produkčně vybroušeného briliantu.

Všechny výše vyjmenované klady by vyzněly naprázdno, nebýt famózně napsaných a zpracovaných skladeb. Kompoziční síla je přímo omračující. Jednotlivé skladby jsou oživlé kusy skály, co září žhavou energií a nabíjejí posluchače jako mocná turbína v plných obrátkách. Docházejí mi superlativy. Desku jsem slyšel snad stokrát, má v sobě atomový reaktor, co se nevyčerpá. Úmyslně se vyhýbám zmínce o konkrétních skladbách, neboť to jsou zcela rovnocenné jednotlivosti absolutně vyrovnaného a bezchybného díla. Musí se slyšet všechny, vcelku a naráz. Opakovaně a nahlas, aby si člověk vychutnal jejich samozřejmost, spád, naprostou kontrolu, pevnost, mistrovství. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, pak doporučím tohle: Vezměte si ty dvě skladby z alba, co se vyskytují již na Saints & Sinners (1982). A přehrajte si je pěkně po sobě, starou verzi, pak novou. Proměna, která se v nich udála, dovoluje nalézt odpověď na otázku, proč je album souboru WHITESNAKE z roku 1987 tak úspěšné, tak nepotopitelné…

Je jedno, kterou verzi alba poslouchám, jde o milník světové hard rockové hudby. Že se namočila do glamu? Nemám s tím problém. Živá voda může mít i takovou příchuť, tak trochu limonádovou, ale s pěkně peprnými bublinkami. Hlavní je, že dala vzniknout parádní muzice. Její nespoutanost ji předurčuje ke každé příležitosti, pro každou náladu. Pět maximálních hvězd, jako vyšitých.

UK 1st issue 1988 CD EMI CDP 7 46702 2
Dynamic range – DR11
Total 53:10

» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake