Cult, The / Electric (1987)

Čirá genialita. Žádná kapela nikdy nevyužila vliv AC/DC lépe než The Cult s Rickem Rubinem na tomhle fantasticky nářezovém albu. Pokud tedy nepočítám Cinderellu a jejich "Shake Me" z o rok staršího počinu Night Songs. Jenže tam se jednalo o jedinou (i když nezapomenutelnou) píseň. The Cult promítli vliv australských "elektrikářů" do celého alba. Ovšem zdaleka se nespokojili jenom s tím. 
Ian Astbury samozřejmě zpívá úplně jinak než Bon Scott nebo Brian Johnson. Jeho hlas vnáší do celkového soundu vlivy psychedelie a skladby sice krášlí hutné AC/DC rify a podobná razance, ovšem struktura písní je úplně jiná. Billy Duffy sóluje ve zcela odlišném duchu než Angus Young a celkové tempo je zběsilejší, takže evokuje spíše divokou jízdu na harleyi než pařbu v hard rockovém pubu.
Motorkářská ostatně není jen tehdejší image kapely. "Easy rider feeling" doslova prýští z každé drážky tohohle vinylu. A zařazení "Born to Be Wild" do jeho tracklistu to jenom potvrzuje. The Cult se ovšem nezdráhají vypůjčit si rif třeba od Rolling Stones a přetavit ho v pohodovou jízdu po americké dálnici, jak to předvádějí hned v první zdejší singlovce "Love Removal Machine". Astbury tady jasně ukazuje, že jeho hlas je dalším hudebním nástrojem, stejně jako třeba kytara nebo bicí. Když se po prvním refrénu jakoby zasekne na svém "baby, baby, baby, baby", je vám jasné, že tohle je pán, který ví, co a jak má dělat, aby to mělo grády.
Další dvě singlové skladby, "Lil' Devil" a "Wild Flower" jsou na albu umístěny hned zkraje, protože dokážou posluchače okamžitě nakopnout do té správné destrukční nálady. A pokud to nedokážou, tak to potom není ten správný posluchač pro tohle album. Ale pokud ano, tak už musí být ve chvíli, kdy Ian zpívá to své "come on, little devil, be my little angel", dávno stržen vírem.
Takže si obléká "Aphrodisiac Jacket" a vrhá se střemhlav do vln elektrického oceánu. Ten kytarový rif právě v "Electric Ocean", ve spojení se šlapající rytmikou a Astburyho opakovaným "oh yeah / ah-ah / oh yeah", je totiž naprosto strhující. A než se takto stržený posluchač stačí pořádně nadechnout, už si užívá tu nádhernou devastaci v "Bad Fun", kde Duffyho kytara předvádí hotové inferno.
A pak se mu do cesty postaví "King Contrary Man". A to je jiný pán. Pán, co má rohy.
Duffyho úvodní rif je patřičně zlověstný, aby vás naladil na to setkání a Astbury na něj navazuje: "Viděl jsem ďábla, toho muže protikladů. Viděl jsem ho dole na té dlouhé, dlouhé cestě. Řekl mi, chlapče, chci tvou duši." 
Zpěvák to instinktivně odmítá. ("Řek jsem mu ne, řek jsem ne, řek jsem ne. Nemůžeš mi vzít mou duši.") Jenže pak se na chvíli zamyslí. Uvědomí si, že stojí "na křižovatce osudových pokušení", možná dokonce na té samé, kde potkal svůj osud Robert Johnson. A změní názor. Protože stejně jako legendární bluesman, i on "chce to všechno". Nastupuje Duffy, aby za necelou minutu rozžhavil kytaru do běla při svém pekelnickém sólu, a pak to přijde: Skladba se efektně zasekne na jediném, mnohokrát rychle za sebou opakovaném hromovládném úderu do strun a bicích. Je to trochu jako když rytíři v Excalibru buší do stolu při tanci Igrayne. Pak se ozve Astburyho táhlé "yeeeeeeah" a celá ta zběsilost, do níž Ian cedí slova o beatové generaci a pohrdání konvencemi, pokračuje.
Poslední sloka je stejná jako první, jen tentokrát už zpěvák neřekne ďáblovi své ne.
Texty alba jsou vůbec samostatná kapitola. Plné neklidného symbolismu, maniakálních obrazů a hříček s velkými slovy. Astbury je ze sebe chrlí se stejnou razancí a nespoutanou divokostí, s jakou jeho kolegové útočí na své nástroje.
Electric není kopií ničeho. Je to dechberoucí originál; rock 'n' rollový manifest absolutní tvůrčí svobody. The Cult dávají tímto počinem sbohem své gothické / post punkové minulosti, opouštějí londýnské kluby a na ocelových ořích se s rachotem řítí vstříc americkým velkoměstům. A s sebou přivážejí tenhle syrový, hard rockový, či chcete-li, glam metalový opus magnum - výbušnou směs, která působila jako zjevení v době svého vydání a dokáže posluchače bez problému rozsekat i 35 let po něm.
Tahle divoká, elektrizující jízda prostě nestárne.

Poprvé slyšeno v září '89 z kazety značky Sony na sedadle smrti kabrioletu Felicia z roku 1962 při přesunu za dnes již neznámým cílem.

» ostatní recenze alba Cult, The - Electric
» popis a diskografie skupiny Cult, The