Motörhead / 1916 (1991)

Tak tomu říkám comeback.
Motörhead byli ve druhé půli osmdesátek out jako máloco (i když třeba Orgasmatron je skvostné album, jenom si ho skoro nikdo nevšiml). Za celé období 1985 - 1990 jsem potkal pouze jednoho jejich fanouška, který mi byl tenkrát představen jako nějaká rarita. A myslím, že ani on už nepočítal s návratem svých idolů do hry. Jenže přišel rok 1991 a Motörhead byli zpět.
Důvod? Je jich několik. Lemmy a spol se přestěhovali do Států, kde se jich ujali u Epic Records a starali se o jejich propagaci mnohem lépe než u předchozích labelů, k nimž kapela přešla po krachu domovské společnosti Bronze. Jenomže to by samo o sobě ke comebacku, který si Motörhead na začátku 90. let zažili, asi nestačilo.
Bylo ještě potřeba natočit opravdu dobré album. A přesně to kapela dokázala. Na jeho přípravu měla ostatně dost času - od vydání poslední řadovky uběhly už čtyři roky. A to byla v těch časech poměrně sebevražedná pauza.

První dvě skladby na desce ještě nepřinášejí nic převratného, zlom přijde až u té třetí. Na "No Voices in the Sky" Lemmy předvedl, že jejich speed metalový rock and roll může fungovat i v podstatně melodičtějším hávu. Což si ostatně vyzkoušel už na předchozí desce s výtečnou "All for You", tehdy bohužel ještě bez většího ohlasu. Proč "No Voices…" nešla okamžitě na singl asi nikdy nepochopím.
Tvrdý rock and roll "Going to Brazil" tam ostatně nešel taky, ale aspoň plným právem zdobí mnohý pozdější výběr kapely. Žhavý brazilský rokec vystřídá mrazivá scenérie v pomalé, ale velmi sugestivní horrorové kompozici "Nightmare / The Dreamtime". Podobné experimenty nebyly doposud pro kapelu zrovna typické. Tenhle zněl ale po čertech dobře asi úplně všem, protože jsem na něj v životě neslyšel nebo nečetl křivého slůvka. Lemmy, deklamující své vize rudé smrti, Golgoty, černé noci a měsíčního svitu, je tady prostě neodolatelný.
Ještě větší překvapení přichystal fanouškům v následující "Love Me Forever". Považte: Balada na albu Motörhead! Něco takového si do té doby představil asi jen málokdo. Jenomže jaká balada: Zadumané, potemnělé plochy, vemlouvavý, zpočátku posmutnělý, vzápětí však už správně razantní vokál v pěkně přitvrzených pasážích… Jednoduše paráda. Kdo říkal, že Lemmyho hlas se do baladických poloh nehodí? Minimálně tady sedne dokonale.
V "Angel City" už jsme doma ohledně toho, kde je teď vlastně doma pan Kilmister. A vypadá to, že v L.A. se vyloženě našel. Pije zdarma Bon Joviho chlast, válí se u bazénu a do toho zní v pozadí piano a saxofon, instrumenty, které se nikdy předtím na žádném albu této skupiny neobjevily.
1916 je deska mnoha popvé. Kapela si na ní prvně střihne čistý punk rock v krátké, ale chytlavé ódě na Ramones (kterou pak Ramones sami zařadili do svého repertoáru) a Lemmy následně poprvé v historii nasadí vyloženě tklivý vokál v závěrečné, violoncellem podmalované, titulní skladbě.

Album bylo přijato fanoušky i kritikou s nadšením, a i když (možná trochu překvapivě) nedosáhlo žádných převratných komerčních úspěchů, spolehlivě dostalo Motörhead zpátky do povědomí rockových fanoušků po celém světě.
„Tohle je něco jako náš Revolver,“ řekl o této desce Lemmy, mimo jiné velký fanda liverpoolské čtyřky. „A už se nemůžu dočkat našeho Seržanta.“
Ten sice dle mého názoru nikdy nepřišel, a pokud jím měl být následující počin March ör Die, který nikoho příliš nenadchl, tak tenhle záměr kapele příliš nevyšel. Za 1916 se však Lemmy u nebeského báru nemusí dodnes stydět ani trošičku. Právě naopak; pro mě osobně je to společně s Ace of Spades nejlepší album, jaké kdy nahrál.

» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead