Motörhead / No Remorse (1984)

Jakmile se  jednou dostanete na vrchol, zbývá jediná cesta jak pokračovat dál: Směrem dolů. Jistě, nějakou dobu se dá zůstat i tam nahoře, balancovat a uhýbat těm, kdo zrovna sviští kolem, ale to je hodně náročná disciplína. Nakonec vás to smete a stejně zase jedete dolů jak po skluzavce. Můžete brzdit jak se dá, můžete z toho celého vyskočit a můžete si vychutnat pád až na samé dno.
Trojice Lemmy, Eddie a Philthy dosáhla svého vrcholu v červnu 1981, kdy živé album No Sleep 'til Hammersmith jejich kapely Motörhead stanulo v čele britského žebříčku. Naše trio otázku jak zůstat na špici ale moc neřešilo. Prostě nahráli další album, navíc produkované jedním z nich (Eddiem) a na obalu se podělili s posluchači o takové informace jako např. kolik vodky Smirnoff u toho vypili. 
Album přineslo poslední hit klasické sestavy ("Iron Fist") a přes počáteční dobré prodeje klesalo na žebříčích strmě dolů, ověnčeno kritickými ohlasy. Fast Edie, který dle Lemmyho slov odcházel z kapely už několik let pravidelně snad každý měsíc, jen mu to zbylí dva členové vždycky rozmluvili, se tentokrát na odchodu nenechal zastavit. Philthy za něj přivedl jako náhradu Briana Robertsona z legendárních Thin Lizzy, které nekriticky zbožňoval. 
Motörhead sice s Robertsonem nahráli poměrně chválené album, ale hvězdný kytarista si sebou přinesl i hvězdné manýry. Na koncertech odmítal hrát materiál, na němž se nepodílel autorsky (tzn. prakticky všechny známé pecky), navíc do kapely se svými krátkými kudrnami, čelenkou, tričkem bez rukávů a růžovými legínami nezapadal ani vzhledově.
Netrvalo dlouho a poroučel se. A s ním bohužel i jeho fanoušek Philthy.
Lemmy se tak zase ocitl tam, kde byl na samém začátku a jako jediný člen své kapely začal hledat nové spoluhráče.
Nejdříve ulovíl bubeníka Pete Gilla, který zrovna opustil Saxon, a pak vyhlásil konkurs na kytaristu. Zbyli mu tam nakonec dva, mezi nimiž se nemohl rozhodnout, a tak je přijel oba. První čtyřčlenná sestava Motörhead (Lemmy / Wurzel / Campbell / Gill) byla na světě.

Společnost Bronze, u níž skupina vydala svá nejslavnější alba, se tehdy potácela ve velkých finančních problémech a když Lemmy přišel s myšlenkou nahrát s novou sestavou další album, byl svým domovským labelem odmítnut. Místo novinky společnost rozhodla o vydání výběrového dvojalba. Lemmy si vymohl alespoň to, že každou ze čtyř stran obou desek bude uzavírat jedna nová skladba. Dostal i možnost dohledu nad výběrem skladeb a všechny kousky okomentoval na vnitřním přebalu LP.
Bronze také zaplatili nejen velkolepé fotografické session v rámci propagace singlu "Killed by Death", na němž členové Motörhead v převlecích předváděli výjevy z různých historických poprav, ale také natočení efektního videoklipu pro MTV.
Lemmy v něm nejprve projede na harleyi zdí bytu své vyvolené, aby ji unesl před zraky jejich rodičů, poté je pronásledován policií, rozstřílen a nakonec popraven na elektrickém křesle, aby v závěru vstal z mrtvých a vyjel z hrobu na motorce před zraky truchlících fanoušků. Pokud jste tento klenot ještě neviděli, napravte to. Je to jeden z nejlepších drsňáckých videoklipů, jaký jsem kdy viděl. Je dokonce pravděpodobné, že pokud máte slabost pro pořádný rachot a tvorba Motörhead se vám doposud nějakým zázrakem vyhýbala, zmíněný song si zamilujete stejně jako kapelu, která ho nahrála.

Dvojalbum No Remorse (Bez výčitek svědomí) je nejen jeden z nejlepších výběrů jaký od Motörhead seženete, ale rovnou jedna z nejlepších kompilací, jaká kdy nějaké rockové kapele vyšla.
Najdete tu stěžejní songy z většiny dosavadních alb ("Overkill", "Bomber", "Ace of Spades", "Iron Fist"), B-strany singlů ("Too Late, Too Late", "Like a Nightmare"), první singl klasické sestavy (skvělá coververze legendární garážovky "Louie Louie"), výsledek plodné spolupráce s holčičí metalovou partou Girlschool ("Please Don't Touch") a jak už bylo řečeno, čtyři ukázky z tvorby zbrusu nové sestavy, jimž samozřejmě vévodí slavná "Killed by Death".
Z tehdy poslední řadovky Another Perfect Day bych osobně sice upřednostnil méně známou perlu "I Got Mine", nakonec ale absenci jednoho z mála melodičtějších kousků v repertoáru Lemmyho party beru jako mnohem menší prohřešek než kdyby tu chyběla taková "No Class".

Než se s všemožnými kompilacemi Motörhead roztrhl pytel po jejich comebacku na začátku 90. let, byla No Remorse opravdovým klenotem. A ten, kdo si v osmdesátém čtvrtém koupil speciální vydání v koženém pouzdře, jistě dodnes nelituje.
No Remorse se později objevila i v deluxe edicích s takovými bonusy jako je např. pološílený duet Lemmyho s punkerkou Wendy O. Williams nebo B-strana "Killed by Death", tvořená dvěmi úplně odlišnými skladbami se stejným názvem ("Under the Knife"), což byl takový Lemmyho vtípek, který pochopil asi jen málokdo.

Dnes má pořízení No Remorse význam v těchto případech:
1) Nesbíráte-li jejich řadovky (i když podle některých jsou řadová alba jako Ace of Spades nebo Overkill, případně živák No Sleep 'til Hammersmith, lepší než všechny výběry světa).
2) Sbíráte-li od nich naopak všechno, protože tři z tehdejších čtyř novinkových věcí jen tak někde nenajdete ("Killed by Death" je oproti tomu zastoupena na každé slušné kompilaci). A mít je pěkně všechny pohromadě s povedenými raritami jako "Please Don't Touch" nebo "Louie Louie" určitě taky není k zahození.
3) Chcete-li se kochat opravdu pěknými fotkami Lemmyho party a jejich kamarádů (krom nich obsahuje booklet i ty dříve zmíněné veselé výjevy z inscenovaných historických poprav, které vážně stojí za to).

Na závěr jsem si jakožto starý kompilátor spočítal, kolik z těch čtyřiadvaceti písní, jež obsahuje původní 2LP, by nemohlo chybět na žádné kompilaci Motörhead od Apache Records.
Je to devět skladeb, konkrétně těchto: 
"Ace of Spades", "Killed by Death", "Bomber", "Iron Fist", "Overkill", "Please Don't Touch", "Louie Louie", "No Class" a "(We Are) the Road Crew".
Krom té poslední jsem je ostatně všechny jmenoval už přímo v recenzi, některé i víckrát.
A pro zajímavost, kdyby deset let po tomto výběru (tedy v roce 1994) vyšlo nějaké No Remorse II, tady je deset skladeb, které by tam podle mě nesměly chybět:
"Deaf Forever", "All for You", "No Voices in the Sky", "Nightmare / The Dreamtime", "Love Me Forever", "Ramones", "I Am the Sword", (a abych napravil alespoň tři hříchy z prvního dvojalba) "The Chase Is Better Than the Catch", "I Got Mine" a "The Hammer".
PS: Klidně bych jich ale mohl vyjmenovat rovnou dvacet, protože fláky jako "Built for Speed", "Going to Brazil", "Hellraiser" nebo třeba raritka "Black Leather Jacket", nahraná ve stylu průkopnických časů rock and rollu, určitě stojí za hřích zrovna tak.

» ostatní recenze alba Motörhead - No Remorse
» popis a diskografie skupiny Motörhead