Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý (2017)

Mám rád živáky a mám rád tria. A mám rád Mišíka, který to musí mít s nebem opravdu dobrý, když je navzdory všem životním a zdravotním peripetiím schopen držet laťku pořád proklatě vysoko – samozřejmě byla alba lepší a alba horší (rozuměj, která se mi líbila víc a která míň), momentálně si ale nevybavuji žádné, které bych označil za špatné (čili se mi nelíbilo vůbec, i když to poslední k tomu nemá daleko). Tento živák mi v době vydání (2017) nějak unikl, zaznamenal jsem jej až když bylo inzerováno loňské vydání na vinylu. A když retro, tak retro – ani jsem se nepídil po CD, rovnou zakoupil elpíčko (teď je trendy uvádět barvu média, takže white vinyl) a zase jednou probudil k životu svůj téměř muzeální, leč stále ke všemu svolný gramec Tesla G710A (silver/black).

Album je záznamem vystoupení tria na festivalu Valašský špalíček 2004. U desky není žádný booklet a i obal a etiketa jsou na informace poměrně skoupé, k dispozici jsou jen ty nejzákladnější. Po zvukové stránce mi nahrávka přijde v pořádku, jen trochu škoda upozaděného publika, což nahrávce ubírá na koncertní atmosféře; dosti dlouhá inkubační doba ale dává tušit, že za tímto účelem možná ani nebyla primárně pořizována. Písní je osm, v té době aktuální repertoár se poctivě dělí o stopáž s trvalkami, bez nichž by už asi žádné Mišíkovo hraní nebylo úplné (Obelisk, Sochy, Variace… – co naplat, první dvě alba byla asi opravdu nejnadupanější). Zpěvák se v průběhu své kariéry posouvá od „muzikantského“ zpívání blíže k „písničkářskému“ deklamování a tady mu to opravdu svědčí: zpívá uvolněně, s nadhledem a navíc je mu všude dobře rozumět, což zdaleka ne vždy bylo pravidlem.

Ze sidemanů víc září Jan Hrubý – docela rád bych si poslechl jiný koncert tohoto tria a skoro bych si tipl, že pokaždé hrál trochu jinak, podle momentální nálady, i když jsem se i dočetl, že řada zdánlivě improvizovaných sól mívá víceméně pevnou strukturu (ptali se prý Thelonia Monka, proč v jedné skladbě hraje pořád stejné sólo, a on na to: „A znáte snad nějaké lepší?“). Pokud jde o Radima Hladíka, jeho vyhrávky jsou brilantní, ale nemůžu si pomoct, tak nějak předvídatelné, což mě jen utvrzuje v názoru, jejž jsem si na něj utvořil už dávno: že byl nezpochybnitelně virtuosním hráčem, ale s invencí už to tak žhavé nebylo. Jistě, tohle je hlavně Mišíkova show a Radim je tu – řečeno cyklistickou terminologií – spíš v roli superdomestika. Přesto mi to nedalo a pro srovnání jsem si pustil jen o rok mladší nahrávku jiného tria ve stejném nástrojovém obsazení – Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý: Unplugged (2005) – a mezi kytarou a houslemi to jiskřilo víc. Abych byl ale spravedlivý: Andršt byl přece jen trochu jiným typem kytaristy a na Prokopově albu dostal víc prostoru, zatímco Hladík evidentně „jel na lídra“.

Desku si obvykle pouštím se soumrakem, kdy mi dokáže navodit tu správnou náladu, kvůli níž jsem ochoten skousnout i tanečky kolem přípravy gramodesky – ba řekl bych, že zrovna v tomto případě i ony mají určitý náladotvorný potenciál. Stejně jako sklenka správně vyzrálé zlatavé lihoviny u ruky. Mé hodnocení je myslím předvídatelné: 5/5.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý S nebem to mám dobrý
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...