Alice Cooper / Love It to Death (1971)

Kdybych měl vybrat jen jedno jediné ze všech dvaceti devíti studiových alb Alice Coopera, bylo by to právě Love It to Death.
Moje historie s Alicem začala v roce 1982, když jsem v posluchárně městské knihovny pročítal časopis Melodie a v něm narazil v souvislosti s něčím úplně jiným na zmínku o jakýchsi šokujících a hrůzostrašných kouscích, předváděných na pódiu bytostí tohoto jména. To byla hudba pro mé oči! Vždycky jsem cítil že rocková muzika má obrovský potenciál a její případné spojení s horrorovým žánrem mě fascinovalo, byť zatím pouze v představách. (Tak jako mě na začátku všeho fascinovala vizáž KISS, díky níž jsem se k rocku dostal.)
Realita v následujících letech byla ovšem taková, že jen málokteré (z dnešního pohledu) tak slavné jméno rockové historie bylo out tolik jako právě Alice Cooper. Možná ještě Aerosmith. I s dalšími pozdějšími mými oblíbenci (např. BÖC nebo Heart) jsem se tenkrát těsně minul. V tuzemsku to tehdy byly všechno buďto mrtvé nebo úplně neznámé pojmy. Z okruhu, v němž jsem pátral (a můžete mi věřit, že ten okruh byl opravdu ten největší možný), konkrétně o Alice Cooperovi slyšelo jen pár lidí. A dohromady nevěděl pořádně nikdo nic. (Vzpomínám si na výrok jednoho taky znalce: "Alice Cooper? To je hrozná plechařina." Plechařina? Že by narážka na dechy na albu School's Out? Kdo ví.)

Jak plynul čas, touha po poznání všech těch tajemných, mnoha záhadami obestřených person z hlubin rockové historie rostla. Dokonale pak byla umocněna přečtením série článků Josefa Vlčka Metalový pravěk, vydávané na pokračování v Melodii cca roku 1988.
Tam byli snad všichni. A ještě spousta dalších. (Z těch, kteří mi byli určeni osudem, třeba Lynyrd Skynyrd.)
Tuším, že Vlček u Alice Coopera jmenoval konkrétně alba Love It to Death, Killer a School's Out. Možná ještě Billion Dollar Babies a Welcome to My Nightmare, ale tím už si nejsem úplně jist. Rázem jsem získal nejen oficiální ptvrzení, že ta legendární bytost skutečně existuje a jmenuje se podle čarodějnice, upálené v 18. století, ale dokonce už jsem měl i jména konkrétních alb! Obrovský pokrok.
Jenomže než jsem se ke všem těm deskám konečně dostal, mělo to ještě chvíli trvat.

Mezitím mi bylo dáno spatřit na rakouské TV videoklip ke skladbě "I Got a Line on You", původně od kapely Spirit (před Alicem ji převzali např, Blackfoot). Video propagovalo film Iron Eagle II. Tato filmová série, nepokrytě těžící z popularity Top Gunu, se může pyšnit typickými osmdesátkovými pop rockovými soundtracky, na nichž se objevily dobové kousky kapel Queen, Helix, Dio, King Kobra, Britny Fox a interpretů jako Mike Reno z Loverboy nebo Eric Martin z Mr. Big.
Alice Cooper byl tehdy po delší přestávce, kdy se léčil ze všech svých závislostí, už třetím rokem zpátky ve hře.
Všechno vsadil na glam metal, který byl tehdy na vrcholu, a cover "I Got a Line on You" byl jeho v pořadí už druhý příspěvek do hollywoodské soundtrackové pokladnice 80. let. Tím prvním byl výtečný pop rockový minihit "He's Back (The Man Behind the Mask)" z roku 1986, složený pro šestý díl Pátku třináctého. Alice totiž kul nejen tehdy žhavé glamové železo, ale ve velkém i to horrorové. K tomu měl ostatně jakožto "kmotr shock rocku", jak je občas nazýván, odjakživa blízko.
Společně s Jasonem Vorheesem, zabijákem ze zmíněné slasherové série, se objevil na obálce populárního horrorového magazínu Fangoria, s Twisted Sister natočil komediální zombie videoklip "Be Chrool to Your Scuel" a exceloval v roli vůdce party šílených bezdomovců v Carpenterově majstrštyku Prince of Darkness. Také jeho pódiové show bylo v roce 1987 vůbec nejbrutálnější ze všech, jaké kdy ve své kariéře představil. Propíchnutí nebohého bedňáka stojanem na mikrofon (v Carpiho filmu totéž provede s nevinnou obětí za pomoci půlky jízdního kola) působí dodnes opravdu hodně naturalisticky.

O ničem z toho jsem tenkrát za železnou oponou samozřejmě neměl ani tušení. A ze sledování Alice v kůži a záběrů na bojové letouny z oné akční taškařice jsem taky mnoho nezmoudřel.
Zlom přišel na konci léta 1989.
Vzpomínáte si ještě někdo na rádio EM (Elán - Mikrofórum)? V rámci perstrojky se komusi podařilo na sklonku osmdesátek prosadit tohle rádio pro mladé, orientované především na rockovou hudbu. Tam jste mohli slyšet zcela seriózní poslechové pořady (vzpomínám si třeba na ten o Diamondě Galas), které byly regulérně přínosné. A bolševická propaganda tam měla (pokud mě paměť nešálí) poměr zastoupení asi tak nula nula nic. Myslím, že jsem nikdy potom ani předtím neposlouchal lepší a svobodnější tuzemskou stanici jako tehdy, na samém sklonku mé dvouleté vojenské služby. (Pro zajímavost: V listopadu 1989 bylo rádio EM první ze všech oficiálních československých médií, které se otevřeně přiklonilo na stranu studentů, což jsem tehdy vnímal jako hodně odvážný krok. Stanice vydržela ještě celý rok devadesát a na Silvestra byla definitivně zrušena.)
Takže na tomhle rádiu slyším někdy takhle počátkem září moderátorku, jak hlásí, že nové album Alice Coopera Trash jde na dračku a ze skladby "Poison" je velký hit. Takže tahle písnička byla druhá věc, kterou jsem od Alice v životě slyšel...

Vojna skončila a v říjnu už jsem měl nového dealera. (Moc dlouho mi nevydržel.) Potkal jsem ho na burze a jeden z prvních úkolů, kterým jsem ho pověřil, bylo sehnat mi něco právě od Alice. Měl na skladě Trash a přeposlední album Raise Your Fist and Yell (1987). To bylo vše. O deskách, o nichž psal Vlček v Metalovém pravěku, nikdy neslyšel. (Mimochodem, pamatuju si, jak strašně moc mi rozmlouval Guns N' Roses, které jsem chtěl taky. Nenechal jsem se odbýt a album Appetite for Destruction nás s bráchou, který byl tenkrát ještě můj spolehlivý partner in crime, doslova uchvátilo.) 
Takže Trash a Raise Your Fist - to byly první desky, které jsem od Alice slyšel. Líbily se mi (pár věcí z nich dokonce velmi), ale já chtěl toho starého Alice. Toho, o kterém psali v Melodii. Cítil jsem, že jeho starší tvorba bude tak trochu hodně jiné kafe.
Ale můj dealer byl neschopný a během listopadu mi stejně navždy zmizel někde ve víru sametové revoluce.
Sehnal jsem si jiného, schopnějšího, pro kterého už nebyl takový problém nahrát mi ty správné desky.
Pro začátek to byly dvě kazety s čtyřmi po sobě jdoucími alby Alice z let 1971 – 1973. 
Konečně jsem měl to, co jsem potřeboval. To, co jsem celou tu dlouhou dobu hledal.
Postupně jsem rychle dokupoval další a další kazety s tituly jako Muscle of Love nebo Welcome to My Nightmare, pokračoval new wave záležitostmi z počátku osmdesátek (Flush the Fashion a Special Forces mě rozsekaly) a základní sbírku ukončil Constrictorem, startujícím mistrovu tehdy ještě pořád aktuální glam metalovou éru.

Tehdy, na samém prahu 90. let, jsem prozkoumával různá teritoria. Hard & heavy, AOR, thrash a rap metal, stejně jako new wave, punk, alternativní rock, psychedelii nebo avantgardu. 
60., 70., 80. léta - zajímalo mě to všechno.
A Alice Cooper, to bylo pro mě pojítko mezi všemi těmi alternativami a rock 'n' rollem. Naprosto ideální kombinace umění i zábavy, vzrušující po všech stránkách. Po celá 90. léta pro mě nebylo většího interpreta. Dodnes u mě patří mezi deset největších jmen celé rockové historie. Pokud se toho dožiju, měl bych ho konečně vidět naživo letos v červnu.

Album, které celé to mé okouzlení Alicem započalo, bylo jistojistě Love It to Death.
Dodnes si pamatuju na ten mrazivý páteční večer, kdy jsem si ho poprvé pustil.
Dnes, po třiceti čtyřech letech, si ho při psaní této části recenze pouštím znovu, nejméně tak po sté v životě.
Nic se nezměnilo. Pořád je to masterpiece.
Od úvodní pohodovky "Caught in a Dream", přes věčně zelenou (a neskutečně chytlavou) "I'm Eighteen", vydanou na singlu už v listopadu 1970 společně s další peckou "Is It My Body", hypnotizující temnou psychárnu "Black Juju" a ultimátní zpověď šílence v "Ballad of Dwight Fry" - úvod s děvčátkem, deklamujícím ono památné "Mommy, where is daddy?", Aliceovo blábolení, přecházející v opakované "I gotta get outta here" a vrcholící explodujícím refrénem, to vše lze shrnout do jediného slova: KULT - až po očistné finále "Sun Arise", je Love It to Death jedna velká, naprosto originální, alternativně hard rocková jízda, jakých na světě věru není moc.
Love It to Death a rok 1971, to je úvod do problematiky. Začátek vlády Alice Coopera.
Odtud až po úžasné Welcome to My Nightmare (1975) hledejte to nejlepší, co pod tímto jménem vzniklo. 
A že mnohé z toho, co pod ním vzniklo o dalších deset, dvacet, ba i čtyřicet let později, stojí určitě taky za hřích, myslím netřeba dodávat.
Protože Alice rocks.
Alice always rocks. Na pódiích údajně dnes ještě více než tenkrát.
Tak uvidíme v červnu v Pardubicích.
Mezitím si ale určitě pusťte Love It to Death.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper