Morse, Neal / Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber (2024)

Názorná ukázka hudby zanesené vším, co ucpává trubky. Očekávání z mé strany byla, ale lepkavá kaše, co ulpívá všude a nejde umejt, se ukázala býti nepoživatelnou. Co činí libovolnou hudbu nesnesitelnou? Nátlak. Místo prostoru pro vnímání dostáváme striktní rozkazy. Teď jásej! Teď se dojímej! Teď gradace! Vrchol! Zírej! Čum! Dělej!!! Takto vycvičeně střihnutá hudba je jen rytmickým doprovodem k tomu, aby galejníci svorně a úporně veslovali v jednotě až do padnutí. Není v ní prostor pro vlastní vyložení vjemů, mantinely jsou tak úzké a z betonu, že se jimi doslova prodírám. Rád bych rozjímal, rád bych se nadechnul, rád bych přemítal. Ale ne, musím se docpat až k úzkému průzoru v betonové zdi, kde je napsáno - dýchej! Pak je výklenek s tvrdou pryčnou a nápisem - rozjímej, přemítej! Neal hudbu prezentuje jako soundtrack mnišských temných kobek s klauzurním režimem a to je vskutku k nevydržení.

Mám-li se oprostit od religiózně vězeňských impresí a věnovat se hudebnímu materiálu, musím konstatovat následující. Současné trendy vyžadují, aby vnimatel byl zaplavován něčím atraktivním hned od začátku. Jak není efektní refrén do deseti sekund, skladba se přeskakuje, jak není ve videu nějaká akce, tiktoker odklepává další shot, jak není v titulku zprávy skandální imperativ a senzace, jde se číst další zpráva. Tomu se přizpůsobuje ksicht po úspěchu bažících interpretů. Pouťové atrakce a laciné efekty se snaží upoutat jako u vyvolávačů na arabském rynku. Barvy, světla, výkřiky, vše bezobsažné, zato hlasité. Jako odstrašující příklad poslouží skládka do výšky trčících bezcenných blýskavých a ječících tretek, co vyšla pod názvem The Astonishing vyvíteodkoho.

Zde se děje něco podobného. Kompoziční nápady se tu nacházejí a místy jsou i pěkné, to se říci jistě dá, proč ne. Ovšem daleko rozsáhlejšími místy, obzvláště tam, kde by mělo dojít ke zklidnění a pozvolnějšímu plynutí, se ukazuje Morseho kompoziční bezradnost. Jak se výskavě negraduje, tak nemá Morse co hrát, bezradně a prázdně preluduje. Proto skladby extaticky gradují prakticky pořád a tím vzniká pro posluchače velice nepříjemně únavné a nevlídné prostředí. Způsob podání je navíc zcela odpudivý a popírající základní princip posluchačské svobody. Onen nátlak je přítomen v každém tónu, v každé notě, v přísně útočném vokálním projevu. Jako kázání hysterického proroka, co slibuje buď rajskou odměnu, když se mu budeme slepě kořit, nebo v opačném případě jen a jedině věčné zatracení s barvitě vylíčenými tresty. Takto ideologicky diktovaná hudba je jako práskající karabáč nad hlavou a poslech způsobuje studené opocení úplně všude. 

Na konci alba jsem semletý jako mravenec vhozený do míchačky se štěrkobetonem. Což ideologovi je jedno, hlavně že má hotový prefabrikát, pohřbené zabetonované duše nepočítá. No place for a free soul.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal