Genesis / Trespass (1970)

V kulturní historii každého evropského národu lze vystopovat různé vlivy, směry a vývojové linie, které se podepsaly na jeho tváři a v celku tvoří významné poznávací znamení. Proto u mnoha uměleckých děl, ale i předmětů velmi profánních, jsme schopni podvědomě vycítit jejich původ a zařadit si je do místa a doby. Aniž bychom si třeba rozumově odůvodnili, proč tomu tak vlastně je. Zpětně se pak promítá pocitový výraz z těchto věcí do našich představ o tom jak vypadají výtvory z konkrétních koutů Evropy a ostatních světadílů. Když uslyším flamenco jsem ve Španělsku, Verdiho árie mne v jediné vteřině přenesou do Itálie, Francie se nezapře ve svých hořkosladkých chansonových melancholiích, Garbarekův saxofon je skandinávský jako máloco, a ... Genesis - to je Anglie. Ne, že bych tuto zemi nějak mimořádně miloval, ale mám-li si na nějaké kultuře vyloupnout to dobré jadérko, je to v zemích spadajících pod královskou korunu Velké Británie schopnost vytvořit pohádkový a tajuplný příběh. Už jen jejich mytologie je svébytná a čímsi čarokrásnější než všechny ostatní pověsti z jiných zemí, naši nevyjímaje. Je to krásně znát v celé anglické literatuře a hlavně v jejich divadelních hrách. Jen v Anglii mohli vzniknout Silmarillion, Harry Potter, Země za zrcadlem, tančící květiny, mluvící králíci, postavy pitoreskní a nepochopitelné, přitom blízké. Z těchto mnohasetletých proudů mohly pak vyrůst takové nádhery jako Pink Floyd, Jethro Tull, Gryphon, Fruupp, z nich a mnoha dalších ten van a dech neuvěřitelných, barevných a rozpravných příběhů slyším. A právě vrcholem i extraktem toho nejlepšího z nich je pro mně právě Trespass.

Všeobjímající atmosféra příběhů na pomezí reality a snu je prostoupena v každé notě, v každém tónu, v každém brnknutí kytary, zaťukání klavíru, zachvění Gabrielova hlasu. I trošku zastřenější zvuk studiové nahrávky přispívá k mírně svíravému pocitu jakoby z potemnělého lesa, jehož kouzelní obyvatelé na mně zpoza každého stromu zamrkají, tu houknou, jinde provedou něco nenadálého. Ve skladbách alba Trespass je pestrá směs nálad, různých dramatických, patetických a mysteriózních momentů, je to kytice z celé ostrovní zahrady, a každý květ má jinou vůni. Nepotřebuji rozumět textům, ta hudba mně oslovuje úplně jiným způsobem, a já se s ní raduji i teskním, je to neustálý tok uhrančivého děje, kde se vnitřní imaginace nedá slovy vyjádřit. Na Trespass není slabá skladba, ani slabé místo, stále a opakovaně mně uchvacuje jako celek i každým svým chvilkovým náladovým zákrutem. Od prosebně naléhavé Looking For Someone, přes silně příběhové White Mountain a Vision Of Angels se přenáším rozlehlou krajinou nadreálna ve Stagnation abych měkce procitnul v Dusk a byl drsně vzkříšen i odstřelen finální The Knife. A stačí nepatrný pohyb - press to play - a ta nádhera se ozývá zase!!!

Pro mně Genesis dosáhli tímto albem na svůj vrchol a hezkých pár let z něj ani nejmenším neustoupili. Tohle album má vůni dávno zasutých vzpomínek, o nichž už ani netušíme, a pak najednou si řekneme - ano, tady to znám ... tady je dobře a útulno. Jedno z nejzásadnějších hudebních děl, které znám.

***** Mistrovské dílo, zásadní album

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis