Doors, The / Full Circle (1972)

Desku Full circle zná jen málokdo, the Doors zná každý. Přitom je jasné, že všechna ta krása na starších albech není jen v Morrisonově živelnosti, ale i v tom, jak velký talent byl v jeho spoluhráčích. Co na desce chybí je magie zemřelého zpěváka, který měl básnický přetlak a slova nebyla texty k hudbě, ale čistá poezie, a to je cítit, ikdyž neumíte anglicky. Na Full circle je to jinak. Už v první písni s názvem Get up and dance nás šokuje taneční atmosféra a sbory... tohle nebude tanec ještěrčího krále z minula, to je prostě rozdíl mezi šedesátými a sedmdesátými roky. Ale když posloucháme déle, uslyšíme zajímavě lámaný rytmus, Manzarkův velmi příjemně zabarvený hlas a melodii, která má hodně do sebe a nejde z hlavy. Další song zpívá Krieger s daleko tenčí barvou hlasivek, ale po několika posleších se i zde těším na zajímavé harmonie a svěžest písně. Verdilac je hutná a skvělá píseň s parádním sólem. Hardwood floor zase excelentní rock´n´roll. Při Mosquito uplně vidím nějakou přímořskou party, hodně se mi ta píseň líbí a Piano bird je teskná a jazzem protknutá pecka. Peking king and the New York Queen je možná až moc bezstarostná. Celkově je to pořád jízda a nelze chtít, aby byla něčím jiným, než je. Dobře, že se dveře zavřely až v sedmdesátém druhém..

» ostatní recenze alba Doors, The - Full Circle
» popis a diskografie skupiny Doors, The