Yes / Close to the Edge (1972)

Co bych měl napsat k albu, které má největší počet recenzí a také nejpekelnější diskuze?
Není sice mým nejoblíbenějším od Yes, ale mám tu nejoblíbenější pecku od Yes. And you And I, to je pro mne pecka pecek, která mne chytila hned napoprvé, a to hlavně kvůli jejímu chytlavému rifu na kytaru. No rifu, nevím jestli se tomu dá tak říkat. Z pohledu laika na kytaru, se jedná o akrd D, který se pak posune na osmý prežec, pak na desátý a pak zas zpět. Hrozně jednoduchý, ale chytlavý, že bych brečel. Jon Anderson taky nezůstává pozadu, a ty jeho zpívané melodie mě učarovali také napoprvé. Je to hrozně optimistická písnička, která mne vždy dokáže naladit. No a pak to vybrnkávání v druhé půli, které je o něco složitější, to nemá chybu. K nim jak se přidají klávesy, no jéje (tenhle úsek mi hodně připomíná jednu část Six Degrees Of Inner Turbulence od Dream Theater, zvlášť ten veselý nástup kláves). Tento desetiminutový kousek je fakt parádička!
Zbytek alba je taky výborný, ale co se týče eposů, tak já radši Gates of delirium. Nikdy mi moc zde nesedl ten úvod. Nevím proč, ale přijde mi v něm příliš velký patos či zmatek. O to jim asi ale šlo ne?
Jinak nemám výhrady. Perfektní. Mám rád tuhle desku a její hřejivou atmosféru

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes