Oldfield, Mike / Hergest Ridge (1974)

Po debutu Tubular Bells který se stal jedním z nejúspěšnějších alb roku 73 v Britanii přichází Oldfield se stejným modelem. Opět spousta nástrojů, motivů, nálad. Opět dvě části- každá kolem dvaceti minut. Zdálo by se že to nemůže zase fungovat, že to bude pořád to samé. Nuda. Ale nuda to rozhodně není i když se prvních pět minut hudba poněkud loudá a rozjíždí a uspává. Jestliže Tubular bells bylo řinčivé a místy nespoutané album co mělo symbolizovat ruchy velkoměsta tak Hergest Ridge mě vrací zpět v čase někam na anglický venkov kde si všechno žije svým poklidným životem. Oldfield zde taky využívá hojně spíš středověkých nástrojů- různé trubky, lesní roh, mandolínu...asi nejkrásnější část začíná v 8:43- zpočátku pomalá melodie kde si Oldfield někde v pozadí drnká na kytaru, v popředí nějaký dechový nástroj...přidává se výraznější elektrická kytara a skladba pomalu graduje, nastupuje zvonkohra...a potom pád dolů, basová kytara sama do kola, kolem ní tajemné zvuky...pomalu začíná hrát hudba mě i třeba v létě naprosto házející někam do Vánoc v niž na konci Oldfield vystřihuje krásné solo... No a potom už jen chór, trubkovité zvony a část první končí.
Druhá začíná nesmírně pohodovou hudbou která mě těší až do asi 8 munuty kdy začíná ono elektrické peklo- 99 nebo kolik přes sebe nahraných elektrických kytar jsou sice jako experiment fajn ale úplně ruší atmosféru jinak krásně poklidného alba. prostě podle mě sem nepatří. Uf, ještě že aspoň ke konci se snaží opět uklidnit...

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Hergest Ridge
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike