Oldfield, Mike - Hergest Ridge (1974)

Hergest Ridge je mé nejoblíbenější album. Bývá dost často ve stínu předchozích Tubular Bells, není mi známo proč. Je tedy pravda že Oldfield se sám jeví, že toto album příliš v lásce nemá. Nejspíš mu připomíná období plné psychických problémů atd. H.R. na mě působí mnohem komplexněji než předchozí T.B. Má mnohem větší tah daný delšími pasážemi, které se pozvolna vyvíjí a vyžadují pozornějšího posluchače.
Mezi mé nejoblíbenější pasáže patří z 1. části sekce od 5. minuty k začátku hobojového sóla, a z druhé části začátek, tvořený smyčkou harmonické sekvence, která se po zopakování stále posouvá o půl tónu výš a vrcholí brilantní, zpívající elektrickou kytarou a končí v půli třetí minuty. A samozřejmě kytarovou bouři se svou valící se masou zvuku.
Stále mě velmi mrzí, že Oldfield nepovolil vydání The Orchestral Hergest Ridge v úpravě od Davida Bedforda, protože je to vynikající dílo, a při poslechu live nahrávky z Royal Albert Hall, si vždycky kladu otázku, co se mu na tom nelíbilo. Doufám, že se jeho fanoušci, stejně jako já, této studiové nahrávky jednou dočkají.
reagovat

aselzesarp @ 25.09.2013 19:35:04
Pro Oldfielda to nebylo takové jako TB, ty ze sebe jen tak vychrlil, s tímto bojoval mnohem víc.
Takhle o tom mluví ve svojí knížce:

"Hergest Ridge byl ze začátku opravdový boj, ale když jsem se přinutil začít, bylo to jako přidávat klestí do ohně. Začalo si žít vlastním životem, inspirace přicházela sama a hudba se začala vytvářet jakoby sama od sebe. Po hudební stránce nebylo vůbec jako Tubular Bells. Byly tam trubky a nejrůznější druhy vlivů, které nějakým způsobem odrážely místo, kde jsem bydlel. Domnívám se, že byste to v dnešní době nazvali new age. Když jsem ho dával dohromady, jel jsem téměř na prázdnou nádrž. Ale podařilo se mi slepit dohromady jakés takés album."
...
"Jakmile jsem dokončil demo nahrávky, nadešel čas to vše nahrát pořádně. V Rezidenci bylo všechno obsazené, takže abych mohl začít, dali mě do studií na Basing Street, což bylo staré kino. Nesnášel jsem to tam, vůbec jsem tam nechtěl pracovat. Odrazovalo mě to od natáčení nového alba, ale cítil jsem ten tlak, abych to dokončil. Pak nám zarezervovali místo ve studiu někde v Chipping Nortonu. Tam jsem to nesnášel ještě víc, a nakonec jsme všechen ten studiový čas ani nevyužili. Nechtěl jsem se s prací tam ani obtěžovat, tak jsme místo toho s Tomem chodili pouštět letadýlka.
Jednoduše v tom nebylo mé srdce. Musel jsem to ze sebe doslova ždímat, bylo to, jako když se snažíte vymačkat z tuby poslední trošku zubní pasty. Ať už jsem v sobě potlačoval jakoukoli hudební energii, všechnu jsem ji vydal na Tubular Bells, a zbylo jí jen už maličko. Nějak se mi podařilo to album dokončit, což pro mě byl spíš pocit úlevy než cokoli jiného."

Možná to někoho, kdo tu knížku nečetl, bude zajímat.

HJergest ridge, toť druhé nejzásadnější oldfieldovské album, alespoň pro mně určitě. Koncept alba téměř totožný s předchozím opusem, nicméně poněkud temnějšího a depresivnějšího ražení než u TB, ale také obsahující delší a soudržnější jednotlivé kompozice. 1. část jsou v podstatě 3 souvislé kompozice, každá je odlišným hudebním motivem v podstatě stále dokola přehrávaným, ale s neustále se měnící skladbou hudebních i zdánlivě nehudebních nástrojů, což dělá skladby velice vzrušující pro trpělivého posluchače. Nejraději mám z celého alba 2. melodii 1. části, nadpozemsky krásnou a zároveň neoposlouchatelnou, dosti posmutnělou hudbu, leč přesto ideální na odpočinek, relaxaci, únik z tohoto světa... prostě pohádka. Třetí melodie uzavírající 1. část, je zas pro změnu asi nejdepresivnější a nenervnější pasáží alba, jejíž neustálé změny kompozičního složení nástrojů, tempa a hlasitosti, přivádí na myšlenky, že autor nebyl v době tvorby H.R. zrovna psychicky v pohodě. Rozhodně stojí za poslech závěrečný sborový zpěv, navozující téměř hororové pocity zpívajících mrtvých duší na hřbitově, jejichž volání je ukončeno až s ranním svítáním, čímž nepříliš pozitivně končí 1. část. Z tohoto závěru mi běhá pokaždé mráz po zádech, pustit si ji za temné noci v klidném a ničím nerušivém prostředí...
Druhá část je přeci jen o něco pozitivnější, ale opravdu jen trochu... Začíná se klasickým Oldfieldovsky pomalým melancholickým motivem, který se postupně lehce změní. Připomína mi to 2. část T.B., akorát v trochu depresivnějším duchu. Vrcholem je bezpochyby slavné kytarové peklo, tvořené z postupně na sebe navrstvených kytar a vytvářejících zajímavou zvukovou stěnu. Tato skladba, zabírající většinu 2. části alba, jsou v podstatě 2 hudební motivy, které již na albu zazněly a zde jsou představeny v poněkud zvukově odlišné podobě. Pak už jen klidný a nejasný, nepříliš pozitivní, jakoby nedekončený závěr, díky čemuž je album ještě zvláštnější a tajemnější. Oldfield se na tomto albu coby skladatel umělecky opět posunul o kousek dál, i když pro mně je stále H.R. pouze mladší bráška dokonalých T.B., přesto, že mu do té dokonalosti příliš neschází.
reagovat

Po debutu Tubular Bells který se stal jedním z nejúspěšnějších alb roku 73 v Britanii přichází Oldfield se stejným modelem. Opět spousta nástrojů, motivů, nálad. Opět dvě části- každá kolem dvaceti minut. Zdálo by se že to nemůže zase fungovat, že to bude pořád to samé. Nuda. Ale nuda to rozhodně není i když se prvních pět minut hudba poněkud loudá a rozjíždí a uspává. Jestliže Tubular bells bylo řinčivé a místy nespoutané album co mělo symbolizovat ruchy velkoměsta tak Hergest Ridge mě vrací zpět v čase někam na anglický venkov kde si všechno žije svým poklidným životem. Oldfield zde taky využívá hojně spíš středověkých nástrojů- různé trubky, lesní roh, mandolínu...asi nejkrásnější část začíná v 8:43- zpočátku pomalá melodie kde si Oldfield někde v pozadí drnká na kytaru, v popředí nějaký dechový nástroj...přidává se výraznější elektrická kytara a skladba pomalu graduje, nastupuje zvonkohra...a potom pád dolů, basová kytara sama do kola, kolem ní tajemné zvuky...pomalu začíná hrát hudba mě i třeba v létě naprosto házející někam do Vánoc v niž na konci Oldfield vystřihuje krásné solo... No a potom už jen chór, trubkovité zvony a část první končí.
Druhá začíná nesmírně pohodovou hudbou která mě těší až do asi 8 munuty kdy začíná ono elektrické peklo- 99 nebo kolik přes sebe nahraných elektrických kytar jsou sice jako experiment fajn ale úplně ruší atmosféru jinak krásně poklidného alba. prostě podle mě sem nepatří. Uf, ještě že aspoň ke konci se snaží opět uklidnit...
reagovat

Beriq @ 22.01.2008 17:48:50
Právě torrent mi umožnil sehnat raritní nahrávku The Orchestral Hergest Ridge (byť v horší kvalitě) a musím říct že je to docela povedená věc. Toto album se asi jako předloha k takovému zpracování hodí víc než Mikova prvotina. Nejpůsobivější jsou části kde vedle orchestru hraje Oldfield na el. kytaru (konec part 1 a elektrická bouře v pt.2)

PaloM @ 22.01.2008 18:13:57
Beriq, asi Ťa inšpirovala k reakcii diskusia aj o zdrojoch hudby, čo teraz prebieha (to s tebou súhlasím, všetko sa ani nedá v obchodoch zohnať).
Len krátko k Hergest Ridge: ako zberateľ som si to musel spätne remastrovať z MC na CD (kde som to dávno predtým nahral z LP). Avšak tento titul akosi preskakujem, vyberiem si radšej Ommadawn, to CD sa mi nikdy neopočúvalo. Aj tak vďaka za recenziu.