Jethro Tull / Minstrel in the Gallery (1975)

'Thin wind whispering on broken mandolin'

Po Aqualungu a Catfish rising jsem se dostal k Minstrelovi. A dodnes ji mám nejradši. Album je neuvěřitelná smršť (titulní song) i tullovská křehkost (Requiem). Vždy jsem měl rád kapely, které nemají jeden song jako druhý, nic proti AC/DC, já jen toho v muzice potřebuju víc. Jethro Tull se zároveň mění s každou deskou a prokousávání se jimi je pak opravdu radost. Po písničkovějším Warchild zase napsali nějaký ten rozsáhlejší kousek, do těch tvrdších narvali tisíce zvratů a minstrel Ian přidal pár komorních ve znamení akustika a hlas. Kdybych měl doporučit někomu, kdo Tully nikdy neslyšel, nějaké LP, je to toto. Pro mě takový best of art rock a la Jethro. Proposlouchat se prvními minutami úvodní písně není snadné, pořád se to mění. Neměl bych zapomenout zmínit jednoho z nejlepších bicmenů 70. let - mr. Barlow je zde opravdu neuvěřitelný(a to na celé desce, už jen vymyslet takový mazec jako v Cold wind to Valhalla). V Cold wind a Black satin dancer též pěkné smyčce, které z nich nedělají slaďáky, v Cold wind to dokonce ještě přitvrdí! V prvních třech písních si neodpočineme, 'Dancer' navíc obsahuje skoro sabbatovsky temné pasáže - s výtečnými sóly kytary a ROCKOVÉ flétny (flute is a heavy metal instrument,got me?). Nečekaná zrychlení, zpomalení, hard rockové riffy, 'divné' rytmy, člověku se zatočí hlava....málem bych zapomněl na hammondky a klavír Johna Evanse. Navíc takhle klavír v rocku použili snad jen JT, nikoho jiného si nevybavuji. Melancholické Requiem je také moc krásná věc. Pak přijde optimistická One white duck(There's a haze on the skyline,to wish me on my way...), která se přehoupne v rozjetou Nothing at all. Vždy se mi tu líbil Andersonův styl hraní na akustiku a jeho frázování zpěvu - místy jde kytara se zpěvem proti sobě.
A je to tady: 'Baker street muse take one...shit,shit take two...' Decentní, ale jasný nástup, každopádně první část skladby obsahuje jednou z nejlepších melodií od Tullů vůbec. Opět to není na první poslech. I po pátém máte pocit, že to předtím znělo nějak jinak. Někdy před pátou minutou výborný Barre! A hned zase něco jiného. Těžko popisovat, tahle skladba je povinnost. Závěrečná půlminutovka Grace je jen takový dovětek.
A ty texty! Andeson tady tak nějak zvážněl,nebo spíše 'Zappovsky' zcyničtěl, už to není montypythonovská 'Brick', ale rozhodně nejlepší texty JT.
Ta mandolína, kterou jsem si v úvodu s dovolením půjčil z Black satin dancer, rozhodně nebyla rozbitá,právě naopak, a k tomu elektrifikovaná a připojena k zesilovači o výkonu několika miliard Wattů a ten slabý větřík, který na ni šeptá je pravděpodobně uragán, který na její struny řve, aby ta fantastická hudba nikomu na světě neunikla. Nebudu tu psát nějaké prohlášení typu, kdo nezná, nerozumí art rocku, to ne. Ale doporučuji poslechnout, k tomu zásadnímu totiž patří, a byla by škoda, kdyby to někdo z fandů tohoto stylu neznal.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel in the Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull