Coldplay / Viva La Vida Or Death And All His Friends (2008)

Na první pohled trošku z jiného soudku, než o čem tu jinak píšu, ale vše je jinak. Pryč je to opakování se Coldplay, kdy poloakustická mírně rychlá skladba střídá tu velmi pomalou akustickou, pryč jsou ty zpěvákovy falzety, ta prudérní melancholie (všeho moc škodí).
Živote buď podraven.

Už první skladba naznačuje, že Brian Eno coby producent zapracoval na výbornou.
Instrumentální Life in Technicolor je fakt bomba. Po úvodním elektronickém cvrlikání se probouzí první tóny nějakého mnou neodhalitelného strunného retronástroje (pozná někdo?), přidají se bicí. Těžko popisovat- je to jedna z těch silných melodií, které uchvátí při každém dalším připomenutí.
Na ni volně navazuje zpívané Cemeterie of London a Chris Martin dává skutečně tušit, že prošel stejně jako celá skupina další etapou svého vývoje a vystoupil z kruhu.
Neuvěřitelně chytlavá skladba. Lost!, která začíná cyklicky se opakující melodií na varhany, do nihž se ozývá tleskot ala We Will Rock You. Dohromady to působí docela dramaticky, nafoukle a honosně. A krátké kytarové sólo to vše jen podtrhne.
Další skladba 42, hmm první náznaky posmutnělosti a staženosti do sebe. Ale ne! Z nenadání přechod, zrychlení, které mi připomíná Manic Street Preachers. A já nemůžu odtrhnout sluch.
Lovers in Japan/Reign of Love- první ze tří složených dvojskladeb. Především se mi páčí část druhá- asi nejrozkošnější moment celého alba- křehounká skladba,jen zpěv, piáno,slavnostní napjatá a poklidná nálada.
Yes/Chinese Sleep Chant. Se smyčci a zpěvem ve kterém bych Chrise Martina těžko poznal. Trochu jiná- jakoby zastřená poloha jeho hlasu. Druhá část patří kytarám.
Viva La Vida. Rovněž smyčce, do toho trochu taneční rytmus, podbízivá, ale vkusná skladba, která neurazí a do celku zapadne. Typická záležitost pro rádia (jsem rád, že to zcela nudnou rádiovou produkci trochu oživí).
Violet Hill mi tu nějak nepasuje. Možná na album předešlém. Mezi takovou lehkostí okolo může někomu včetně mě připadat poněkud těžkopádná. Docela dobrá věc, ale hlava mi klesá...
Brusinkový swing. Folkový nádech, který mu dovává staroanglický začátek, dělá z této písničky něco co ještě víc probarví celé album. Druhé poloviny mnoha alb co v poslední době vycházejí mi splývají v jeden chuchvalec, jako by skupina vyčerpala všechny nápady a hledá jen něco čím zaplnit místo (ať má posluchač za ty prachy aspoň 40 minut:-) ). Tady to nehrozí.
Death and All His Friends. Loučení. Táák, další hudební orgasmus. Vše končí jak začalo... A jak dál?

Pro mě je Viva La Vida Or Death And All His Friends asi nejlepší album roku. Ne nebudu šetřit superlativy. Mám ho docela naposlouchané. je mi docela jedno po bok kolika nenáročných posluchačů se tímto názorem zařadím. Jen za první den si ho koupilo něco kolem 310 000 lidí. Je to nádhera a doporučuju.

» ostatní recenze alba Coldplay - Viva La Vida Or Death And All His Friends
» popis a diskografie skupiny Coldplay